Vánoční besídka: radost, nebo napětí?

Je období Vánoc a to se to jen hemží různými školními besídkami. Sama jsem je milovala. Tvořili jsme si na ně program sami a já jsem mohla hrát jednu z postav v nějaké divadelní hře, kterou jsme nacvičovali. Krásné období. Ne tak tomu však je u každého dítěte. Vždyť už ve školce chceme po dětech, aby se povinně učily. Někdy ale ne pro radost a ne pro zábavu.

Někdy to stále ještě bývá místo toho, aby si mohly hrát a rozvíjet to „jejich“, co jim je blízké. Děti se drtí a drilují program. Vše musí být precizní, dítě nemůže udělat chybu. Co se může vepsat do mozku malým dětem, když je besídka nebaví?

• musím, aby mě měla máma ráda
• když něco udělám jinak, nebudu dobrý
• nemusím být dost dobrý
• když udělám chybu, mohou se na mě zlobit
• měl bych být jako ostatní
• neměl bych být příliš odlišný
• nesmím zklamat

Je opravdu tak důležité, aby všechny děti dělaly to, na co mají talent jen některé z nich? Musí se tento zvyk povinných besídek s námi táhnout další léta, přestože o výchově dětí toho víme již mnohem více? Neměli bychom našim potomkům dávat prostor spíš k tomu, aby si v sobě pěstovali pocit toho, že jsou dobří a úžasní právě takoví, jací jsou? A právě i s těmi svými odlišnostmi a i s tím vším, v čem zrovna nevynikají?

Zkusme se zamyslet nad tím, zda našprtaná básnička je opravdu to pravé ořechové úplně pro všechny děti stejně. Co třeba spíš více chodit ven, válet se ve sněhu nebo blbnout na kopci na sáňkách? Není to sice aktivita hodná cvakání fotoaparátu a nemusí to před okolím vypadat natočené na kameru tak in. Ale důležitý by pro nás měl být ten pocit, který máme uvnitř sebe. Ne to okolí, ne ( jenom ) potlesk paní učitelky. Učme naše děti uvědomovat si jejich hodnoty.

Jejich svět je zatím čistý. Tak jim buďme příkladem. A nesnažme se za každou cenu, aby byly všechny děti stejné. Opravdu to nejsou cvičené opičky.