Nedaří se? Přestaňte si házet klacky pod nohy!

K napsání tohoto článku mě inspirovala dokonalá souhra (zpočátku nepříznivých) událostí, která mě vedla k tomu, po čem jsem toužil. Dařilo se mi na 100 % plynout s okolnostmi dějícími se kolem mě. Postavil jsem se do role pouhého pozorovatele a nechal jsem kreativní sílu udělat všechnu práci za mě. Jaké úsilí jsem vynaložil? Žádné! A to je ten klíč…

Když budete číst pozorně, tak tento hlavolam událostí rozluštíte a změní vám to úhel pohledu na to, co se děje ve vašem životě.

Nový život na konci světa

Jak mnozí víte, začátkem prosince jsem se přestěhoval až na samý konec světa – na Nový Zéland. Brzy zde budu otevírat svou kancelář a pokračovat v kariéře kouče.

Hned po příletu se mi naskytla možnost útočiště v malebném městečku Methven na úpatí hory Mount Hutt. Dočasně jsem bydlel v hezkém hotelu/hostelu, kde jsem za 2‒3 hodiny práce denně nemusel platit ubytování – tzv. WWOOFing. Jelikož jsem sem letěl „na blind“, tak tato varianta byla naprosto skvělá.

Uběhl týden a já odpočinutý z této skvostné přírody jsem tomu chtěl dát víc života a pohnout se dál. 

Prohlubující se propast beznaděje

Začal jsem vědomě, cíleně a „efektivně“ hledat své další útočiště. Lidi zlatý… Jak mně se nedařilo! Myslel jsem si, že do hledání vkládám málo úsilí – tak jsem přidal. Čím více jsem přidával, tím více jsem se propadal do propasti beznaděje.

V okolí 300 km se mi nedařilo najít bydlení, které by mi alespoň trošku vyhovovalo! Neustále jsem narážel na podnájmy: buď moc drahý, ve špatné lokalitě, majitel s nevyhovujícími podmínkami anebo se prostě ukázala nějaká jiná zatracená překážka.

Kvůli plánům, co mám (krom koučinku), jsem chtěl bydlet někde blízko turistického bodu zájmu, za rozumný nájem (ne na úkor kvality), se stabilním wi-fi a v menším baráku.

Ale ne, prostě tyto prostory jsem nemohl najít. Beznaděj mě pohltila a velice intenzivně mě užírala zevnitř. Zavírám notebook a po dalším ztraceném dni to vzdávám. 

Nedaří se… Vzdávám se!

Po další probdělé noci si ve velmi vypjatém emočním rozpoložení říkám: „Kašlu na to, takhle to dál nejde. Já se prostě vzdávám. Teď se rozhoduji, že se na 100 % oddám všem okolnostem a situacím, které se mi budou dít, a nechám se vést. Slibuju, že se povezu v řece událostí, které mě teď budou potkávat, a nebudu je vědomě měnit. Vím, že budu veden dobře.“
Celý tento den (neděle) jsem žádnou aktivitu nevyvíjel. Nechal jsem to plavat. 

Pondělí

V tento den jsem pocitově věděl, že mě něco tahá do Christchurche (90 km od Methvenu). S radostí jsem to přijal jako 1. miniúspěch, že mám alespoň město! Šel jsem na inzertní stránky a ejhle. Všiml jsem si postaršího inzerátu, který mi k mému údivu vyhovoval! Kontaktoval jsem slečnu a ta mi obratem posílala všechny informace, co jsem potřeboval. Přijatelná cena ($ 155 / týden), lokalita jakž takž a barák taky hezky zařízený. To by šlo!
Domluvili jsme se, že jí to ve středu potvrdím a další pondělí se popřípadě nastěhuji.

Úterý

Jak jsem si slíbil, tak žádnou další aktivitu nevyvíjím a nehledám nic „lepšího“.

Středa

Hned ráno potvrzuji své nastěhování. Odpoledne za mnou přišli dva němečtí kolegové z hotelu, jestli s nimi chci jet jen tak na výlet do Christchurche. Pousmál jsem se a na nabídku kývl. 
Hned po příjezdu do centra jsem se od nich odpojil a vydal se hledat barák, abych prozkoumal lokalitu.

Když jsem svůj hledaný barák našel, emočně mě to srazilo. Lokalita naprosto hrozná – 3 km od centra, které stále po velkém zemětřesení z roku 2011 vypadá jako kulisa z postapokalyptického filmu. Ani náznak turismu.

Klíčový vnitřní dialog:

Mozek mi začal říkat: „No tak tady rozhodně nechceš bydlet. Jasně tady vidíš, že to stojí za prd. Zůstaň tam, kde jsi. Nemusíš platit nájem a je ti tam vlastně fajn. Tam je ti pohodlně. Nedaří se, tak ještě počkej.“ Vteřinu nato jsem si uvědomil, co můj mozek říká, dal jsem si pár facek a vzpomněl na slib – půjdu s okolnostmi, které se kolem mě dějí.

„Ne, prostě sem půjdu.“ Nahlas jsem se rozhodl a uvědomil jsem si, že poprvé v životě vědomě vystupuji z komfortní zóny! Udělal jsem zdánlivě nesmyslné rozhodnutí – jít z lepšího do horšího.

Neustále jsem měl na paměti, že jsem správně veden. 

Čtvrtek

K mému údivu jsem nepociťoval žádné obavy. Prostě jsem plul v řece událostí a věděl, že se to zařizuje samo a pro mé nejvyšší dobro.

K večeru mi píše slečna (se kterou jsem řešil podnájem), že se moc omlouvá, ale ten pokoj už je zabraný a že o tom nevěděla. Usmívám se a čekám, jak se to vystříbří dál. Nemusel jsem čekat ani 5 minut a píše mi znovu, že ví o jiném pokoji v jiné lokalitě.

„Čirou náhodou“ se pokoj uvolňuje v pondělí, za $ 130 / týden, od nového roku s ultra rychlým wi-fi a barák je vzdálený 1,7 km od pláže, což je pro

Christchurch turistický bod zájmu číslo 1. 
Zavřel jsem notebook a musel jsem to jít rozchodit. Úžasné, že?

Kolik zbývalo, abych se ve středu zalekl, poslechl mozek a tím si hodil klacek pod nohy? Zaleknutím a neochotou vystoupit z komfortní zóny bych si zazdil takto precizní cestu, kterou se ke mně druhý barák dostal.

Vše, co se bydlení týče, jsem dostal nejrychlejší možnou cestou. Kdybych do tohoto procesu zasáhl vědomou (primitivní) částí mozku, vše bych si JÁ sám zkazil. 

Závěrečné uvědomění

Je vědecky potvrzeno, že vědomá část mozku přijímá pouhý setinový zlomek informací, co jeho podvědomá část. Jak já můžu řídit cestu doručení toho, po čem toužím? To je stejné, jako kdybych měl řídit formuli 1, když jediné, co o ní vím, je to, že se řadí čímsi pod volantem…

Vzorec nedaří se / vzdávám se můžeme (nebo spíše měli bychom?) používat ve všech oblastech života. 
Když chci lepší práci, tak holt ze stávající musím odejít. Pokud chci harmonický vztah, tak z tohoto špatného musím odejít.

Nesmím se bát udělat krok a pak už se jen nechávám unášet řekou událostí, i když to někdy vypadá „hrozně“, protože za tím se vždy skrývá to vytoužené!

Autor metody Emoční rovnice a kouč osobního rozvoje. Dopřejte si čistou hlavu a život bez problémů. Ošklivé věci se dají z hlavy mazat a nahradit novými programy. Nová hlava pak vyrábí nové a lepší myšlenky.