Záznam mého semináře Jak najít a udržet partnera je ONLINE! Přehrajte si ho.

Nic nemusím a všechno mohu

Aniž o tom víme, žije většina z nás pod otrockým bičem Měl bys. Měl bys dnes vládne mnohým z nás a i když se navenek zdá, že jsme svobodní, nejsme. Kdesi v mozku máme zapsané příkazy, co všechno bychom měli zvládnout, udělat, přečíst, odběhnout, odcvičit, nakoupit, vydělat a i když neslyšíme práskání biče, stejně jsme denně šleháni mnoha nepříjemnými příkazy.

Vzpomínám si na jednu klientku, která si odpočinula od těchto příkazů pouze ve sprše. Pokud jsme zabráni do práce, neslyšíme tento bič tak často práskat, pokud ale máme volno nebo jsme na dovolené, jeho hlas nelze přeslechnout.

Velení našeho mozku

Měl bys jít nakoupit, měl bys jít cvičit, měl bys jít běhat, běl bys více vydělávat, měl bys více milovat, měl bys uklidit, měl by ses umýt, měl bys lépe jíst a tak stále a stále dokola. Mozek jakoby se převlékl do otrokářského hávu a nekompromisně velí s použitím těch nejbolestivějších nástrojů – našich emocí. Popichuje nás k činnosti tak, že řekne: Měl bys udělat toto a k tomu nás píchne bolestivou emocí, kterou, když se pokusíme přeložit, tak zní asi takto: „Jak to, že jsi to ještě neudělal, přece víš, že bys to měl“. Tímto způsobem jsou miliony lidí manipulovány od své vlastní hlavy do činností, do kterých se jim ani nechce, ale vládnoucí mozek velí, tak je dělají s jedinou touhou – splnit příkaz a mít co nejdříve opět klid. Klid od své vlastní hlavy.

Tak jsou miliony z nás hnány ne ostatními lidmi či okolím, ale sami sebou k činnostem, které ani sami nechtějí dělat, ale nakonec je přece jen udělají, aby si odškrtli splněno a měli konečně pokoj. Tak se žena stane otrokem svého muže a navařuje mu, pere, uklízí po něm nepořádek, protože jí její hlava velí, měla bys to tak dělat. Pak nám tyto ženy brečí na konzultacích, že se v tom vztahu necítí dobře, ale celá léta tak činí.

Vliv těchto příkazů

Jiný člověk pod vlivem těchto příkazů stále trénoval golf, aby pak po několika letech zjistil, že nedělal tento svůj zájem jako koníčka, ale jako otročení. Jiná paní se nechala svým mozkem pudit k přehnané péči o svoji krásu, aby pak nakonec zjistila, že se stejně nemůže nikomu líbit.

Jiná paní byla celá desetiletí otrokem úklidu, honěna hadrem pořádkem si nemohla v klidu sednout ve svém vlastním domě, dokud ráno nesetřela celý třípatrový dům o celkové ploše skoro 300 m². Když si jednoho dne sedla ještě před úklidem, aby si přečetla svůj oblíbený časopis, mozek ji tak dlouho prudil příkazy Měla bys, že se nakonec stejně zvedla a pustila se do již jak čistého domu, aby jej znova uklidila.

Jiný pruzen svojí hlavou denně chodil cvičit, protože mozek velel Měl bys, jinak ti ochabnou svaly. Tak chudák neustále honěn nemohl vynechat ani jednu hodinu v posilovně, protože by si stejně neodpočinul sám od sebe, dokud to nesplnil.

Odkud tyto příkazy máme?

Jak se tyto příkazy vlastně do naší hlavy dostaly? Od maminky a od tatínka. Jako malí jsme donekonečna poslouchali věty typu: „Ale Petříčku, udělej toto, to bys přeci měl, jinak tě nebudu mít tolik ráda. Poslechni přece maminku, ukaž, jak ji máš rád“. V tomto režimu žila většina z nás. Prostě jsme měli udělat toto a tamto, jinak by nás neměli tolik rádi a paní sousedka by si myslela kdoví co. Tenkrát nám to přišlo normální. Dnes, pokud nás z našeho osobního matrixu někdo nevytrhne, připadá nám to normální taky. Hnaní vlastní hlavou posluhujeme rodičovským příkazům i v padesáti.

Udělejte si život takový jaký chcete

Dnes nás již ale nikdo nehoní ani nepřikazuje. Můžeme si přece udělat, život jaký chceme. Jsme svobodní žít, s kým se nám chce; můžeme dělat práci, jakou chceme, můžeme se přece kamarádit, s kým chceme a vydělávat, kolik chceme. Žít, v jaké zemi se nám zachce a být účastni spolků, které nám vyhovují. Ano, to vše můžeme. Kdesi z hlavy nám ale stále zní: To bys měl a to bys přece neměl. Hrůza! Tak jsou mnozí z nás na oko svobodní, ale sami před sebou otročí vlastním příkazům.

Vyházejte Měl bych z hlavy

Sám jsem to v posledních dnech na dovolené zažil docela ostře. Můj mozek během jednoho dne dovolené říkal: Ještě sis nepřečetl ty časopisy, co sis vzal s sebou, ještě jsi nebyl běhat tu trasu, co sis připravil, ještě jsi nebyl ve městě – honem, honem, den ti utíká. Ještě jsi nebyl na procházce, ještě jsi nenapsal článek. Úplně jsem se z toho opotil, když jsem si uvědomil, že jsem hnán vlastní hlavou, ne partnerkou, přáteli či režimem.

Sám sebou pruzen k činnosti jsem se z dovolených vracel více unavený než z práce. A proč? Protože v práci jsem plnil neviditelné dávno implantované příkazy rodičů, že pracovat se má. Dělal jsem, co se má a od mozku jsem měl klid. Oni ale na dovolenou nikdy nejezdili a pro ně byla dovolené ztráta času. Táta dokonce utrácel svoji dovolenou na stavbě domu a když jej konečně dostavěl, stejně si dovolenou nechával proplatit.

A hádejte, co mi mozek dělal na mých dovolených? Chtěl stále pracovat, neustále něco dělat, brzo vstávat, makat alespoň tělesně, když už ne hlavou.

Takže jsem si stejně neodpočinul. Nakonec jsem se postavil proti vlastní hlavě a řekl si: Kašlu na tebe, mozku! Vlez mi na záda! Jsi stejně jenom nastavený a plný příkazů z dětství. Stejně mi stále opakuješ jenom to, co ti tam nahráli rodiče a blízcí.

Nebudu tě poslouchat, ty hliněná koule a kompletně tě předělám. Proč bych taky měl poslouchat to, co se stejně jednou rozpadne v prach. Budu si dělat, co sám chci, kde mám své touhy a na plnění příkazů Měl bych kašlu.

Zpočátku mi to určitě tak rychle nepůjde, ale naučím se to, abych mohl vkročit do těch krásných zahrad svobody, kde nevelí ohavný otrokář Mělbych, ale pan Svoboda.

Autor metody Emoční rovnice a kouč osobního rozvoje. Dopřejte si čistou hlavu a život bez problémů. Ošklivé věci se dají z hlavy mazat a nahradit novými programy. Nová hlava pak vyrábí nové a lepší myšlenky.

ZÍSKEJTE ZÁZNAM SEMINÁŘE

JAK NAJÍT A UDRŽET PARTNERA

A ZAČNĚTE PRACOVAT NA VAŠICH VZTAZÍCH. KDY JINDY KDYŽ NE TEĎ!