V sedmnácti mě napadla otázka. Odpověď jsem dostal až po 20 letech na srazu spolužáků.

Co se u nás doma říkalo

Nikdo mi nikdy neřekl „takto je správné žít“. Ano, nemusel. Stačilo, že jsem slýchal určité věty o sobě tak dlouho, až začaly znít jako mé vlastní myšlenky.

• Nevyčnívej.
• Pro peníze se musí pracovat.
• Podnikatelé jsou lumpové.
• Zaměstnání je správné.
• Kdo nepracuje, ať nejí.
• Za všechno budeš někdy v životě potrestán.
• Když nás budeš poslouchat, budeš se mít dobře.

Tomu dnes říkám emoční mateřština. Doma jsme se naučili mluvit — nikdo nás neučil gramatiku, jen jsme poslouchali. A úplně stejně jsme se naučili cítit. Z toho, co jsme doma viděli a slyšeli, se nám nastavilo, jak reagujeme na peníze, na konflikt, na blízkost.

Měl jsem všechno a bylo mi mizerně

Byl jsem velký šéf v mezinárodní korporaci. Dostalo se mi toho nejlepšího koučovacího vzdělání, co se dalo sehnat. A pořád jsem byl nespokojený.

V roce 2002 jsem z korporátu odešel a hledal dál. Četl jsem tuny knih. Nic mi nepomáhalo. Cítil jsem se pořád stejně mizerně a nechápal proč — zvenku přece všechno vypadalo, jak má.

Co mi došlo

Toto změnilo celý můj život. Došlo mi, že se můj mozek naučil sadu automatů a od té doby je jenom opakuje. Že to není povaha, smůla ani slabá vůle. Je to naučené — a co je naučené, se dá přepsat.

Té větě, kterou v sobě člověk nosí a neslyší ji, dnes říkám emoční rovnice.

Sraz po dvaceti letech

Sešli jsme se se spolužáky z gymplu. Po dvaceti letech.

Skoro nikdo se nezměnil. Pořád točili tytéž vzorce jako tenkrát ve škole. Někteří šťastní, někteří ne — a přesně ti stejní jako před těmi lety.

Odcházel jsem odtamtud s tím, že otázka, kterou jsem si položil v sedmnácti, má odpověď: bez toho, aby si člověk sáhl na to, jak ho nastavili doma, se nezmění nic. Můžete si vytyčit jakkoli velké cíle v práci, penězích, zdraví i vztazích — a stejně skončíte tam, kam vás doma nastavili.

Co dělám dneska

Koučuji online. Bydlím v různých částech světa — vždycky mě lákal nomádský styl života, takže jsem tam, kde mám zrovna chuť být. Když jsem v Praze, rád se se svými lidmi potkám osobně.

Od roku 2008 učím metodu Emočních rovnic ve vlastní Škole koučinku. Prošlo jí 136 lidí. Tři z nich dnes koučují se mnou a ručím za ně svým jménem, dalších pět pracuje samostatně mimo Emoční rovnice. A proč jich není víc, jsem popsal na stránce školy — protože je to má chyba, ne jejich. Nejbližší ročník startuje 31. října 2026: čtrnáct dní výuky v Praze, deset míst, učím sám.

Napsal jsem dvě knihy: Emoční rovnice o práci s emoční mapou a podvědomím a Partnerský manuál o vztazích. Dohromady se jich prodalo přes padesát tisíc.

Kde mě uvidíte a uslyšíte