Práce jako otroctví nového věku díl II

Jak vlastně vznikla práce? A co přivedlo naši společnost do dnešního stavu v oblasti práce? Jaké jsou hlavní mechanismy utváření společnosti, kde si vzájemně vyměňujeme výsledky své činnosti?

Každý z nás je originální

Z počátku ne veškerá práce byla povinností, nutnou k přežití jednotlivce, ale touhou a sebevyjádřením. Něco dělat a projevovat se je základní potřebou člověka. Každá bytost je originální a touží po projevu, obohacování druhého, chce po sobě něco zanechat, být sama sebou i součástí celku, celku, který nezotročuje, dává volnost projevu a zpětnou vazbu, hodnotí a podporuje další rozvoj jednotlivce.

V těchto prvních etapách existence člověka je jasně vidět možnost rozvíjet sebe sama dle vlastních dispozic a tužeb. Jedinec měl možnost svého plného sebevyjádření. Co bylo v něm, mohlo jít svobodně ven, nebyl kritizován ani souzen, ani tlačen společenskými potřebami.

Jak doba pokračuje

Postupem doby se každý v něčem zdokonalil, na něco se soustředil, něco vyrobil a vznikla potřeba si výrobky a služby vyměňovat mezi sebou.

Zdárná výměna je vždy schválena oběma stranami a musí být výhodná i přínosná. K obohacování společnosti formou dávání se tak přidává další forma, a to směna podobných anebo sobě rovných součástí, výrobků a služeb. S rostoucí potřebou směny a větší komunikací mezi lidmi je následně nutné zavést prostředek směny, jímž v prvopočátcích byly různé druhy kovů a kamenů, které se opět postupem vývoje společnosti staly základem pro vznik jednotného platidla, peněz.

Organizace lidské společnosti vedla k zavedení platidla, jež svou hodnotou a zárukou vlády postupně vytlačilo ostatní formy platidel. Zatím nic špatného, vše se zdá celkem rozumné a jedinec stále mohl plně uplatňovat své schopnosti a touhy a nemusel nic dělat vysloveně pro peníze, pokud sám nechtěl.

Tvrdá práce a platit

První krok k novodobému otroctví vidím ve stěhování lidí do měst, kde se stávali přímo a životně závislými na dodávkách a službách jiných lidí.

Museli pracovat a vydělávat, aby si mohli nakoupit důležité suroviny pro život, měli kde bydlet a vychovávat své potomky. Lidé začali pomalu ale jistě prodávat sebe za mzdu a museli dělat i věci, které neměli rádi. Stát u strojů a nechat si organizovat přestávky na práci. A poněvadž již byli plně závislí na žoldu a postupně zpřetrhali své svazky s rodnou vesnicí, nezbývalo jim nic jiného, než tvrdě pracovat a platit.

A zde dochází k prvnímu formování lidské psychiky, jež nazývám syndromem novodobého otroctví. Do lidských myslí se dostává návyk prodávat se za peníze. Dávat sebe jako otroka jiným za žold, bez odmlouvání poslouchat nařízení zaměstnavatele, ztrácet svoji identitu a poslušně pracovat, nevzpouzet se a nehledat jiná řešení. Strach ze ztráty práce a z toho plynoucí životní nejistoty, hladu a zimy, je silným otrokářem, práskajícím bičem do všech oblastí života. Tento návyk se táhne mnoha generacemi až do dnešních dnů.

Kde je mé místo?

Děláme ustrašená rozhodnutí a bojíme se projevit. Častokrát mlčíme, i když toužíme všem říci, že se mýlí, své touhy realizujeme ve volném čase místo toho, abychom se jimi živili a nabízeli své nejlepší schopnosti druhým. Bojujeme se starým paradigmatem, že pracovat je povinnost, a dokonce, že práce nemůže bavit, že nikdy nemůže být zálibou.

Bojíme se opustit své současné zaměstnání, svoji skvělou kariéru ze strachu z finanční krize. Na žebříčku stresových faktorů je změna zaměstnání na druhém až třetím místě, dle osobnosti. Někde hluboko v nás jsou zakořeněna stará pravidla postojů k práci a vedeni starými návyky našich předků uplatňujeme stále tatáž pravidla a uvádíme sami sebe do situací, které v konečném důsledku přinášejí pouze strach a nechuť opět se ráno pustit do něčeho zajímavého.

Jak by to bylo úchvatné, vstávat ráno s nadšením, že mohu zase dělat něco vzrušujícího a převratného. Nebo jinak, že mohu svojí činností přispět k růstu společnosti a pomáhat jiným k lepšímu životu. Činností je mnoho a práce taky.

Jedinou otázkou zůstává, kde mám v tom všem své místo já?