Chcete-li mít šťastné své děti, nechte jim svobodu a volnost

Ze své vlastní zkušenosti i ze zkušeností s mými klienty si dovolím tvrdit, že vůbec nejhorší, co pro své dítě může rodič udělat, je stále ho korigovat, upravovat, radit mu, co a jak má dělat… zkrátka být tím typem důsledného rodiče, který vše „špatné“, co na svém dítěti vidí, hned koriguje.

Často tak v tom nejlepším úmyslu děláme pro své děti to nejhorší, co můžeme. Každé malé dítě je plné lásky, radosti a štěstí. Dospívání však drtivou většinu z nás schopnosti být láskyplný, radostný a šťastný zbavuje.

Každý z nás má již v okamžik příchodu na tento svět někde hluboko uvnitř zaryto své poslání, své touhy, svůj talent… Již od malička nevědomky automaticky rozvíjíme a děláme činnosti, které jsou v souladu právě s tímto posláním a našimi talenty.

Neustálá potřeba dítěti něco ulehčovat, doporučovat či opravovat vede k odvedení dítěte od své přirozenosti a identity, kterou potom v dospělosti těžce hledá.

Přitom naše potřeba dítě korigovat pramení téměř vždy z naší vlastní nejistoty a obav. Nastavte dětem pravidla, ale nechte jim svobodu a možnost volby.

Informace vypozorované v dětství = řídící programy v dospělosti

Děti jsou obrovsky vnímavé a jejich mozeček vypozoruje a zaznamená každičký detail z okolí, ve kterém vyrůstají. Každičká prožitá situace a událost v ní programuje mozek tohoto človíčka.

Prožité zkušenosti v dětství mají rozhodující význam na naše fungování v dospělosti.

Většina z vás to také asi zná z vlastní zkušenosti. V dospělosti již nad sebou nemáme žádného supícího rodiče či rozčíleného učitele ve škole. Můžeme si dělat doslova vše, co chceme. Plně rozhodovat o každičkém svém kroku. Přesto toho však nejsme schopni a naše hlava nás „komanduje“ stejným způsobem, jak to kdysi viděla u svých rodičů.

Častujeme se pak výčitkami, kritikou, nesmíme udělat chybu nebo něco nezvládnout…, bojíme se přát si a mít své cíle, abychom nebyli zklamáni… Takto bych mohl jmenovat celou řadu dalších věcí, ve kterých se spousta z nás ocitne.

Co se s tím dá dělat?

Rozhodně nechci, aby tyto řádky vyzněly jako kritika rodičů a abychom rodiče vinili za své současné problémy. Naopak chci říct, že naši rodiče dělali to nejlepší, co uměli, za což jim patří velké díky.

Na co však chci poukázat, je to, že věci je možné změnit. Rodové vzorce chování putují našimi rody po generace. Předáváme si je jako dědictví, které je často velmi bolavé. My tomu však můžeme vystavit rázné STOP.
To, jaké karty nám byly rozdány do ruky, sice tenkrát vybrat nešlo, avšak to, jak budeme hrát naši hru, je už plně v našich rukou.

Změnou sám sebe, prací na svých nastaveních, pomohu nejen sobě, ale také svým dětem a dalším generacím. Pracovat sám na sobě má dalekosáhlejší význam a dosah. Mohu tak „vyčistit svůj rod“ a předat dětem to opravdu nejcennější dědictví, které tu po nás zůstane už navždy.

Emoční rovnice jsou skvělým nástrojem, který nám v tomto procesu může velmi pomoct.