4 mříže vlastní klece, jež jsem přepiloval do svobody

Přivázali slona ke kůlu pěkně za nohu, aby příliš neběhal a neohrožoval návštěvníky parku. Aby ne, tak těžké zvíře přece musí být pod kontrolou a nedej bože, když se na někoho znenadání osopí, byť v touze si malinko pohrát.

Pětitunové zvíře dokáže udělat pěknou paseku, i když si jen tak zlehka mávne chobotem. Přivázání ke kůlu udělá pro majitele parku vynikající práci. Milý slon si pak může dělat, co chce, pouze v omezeném rajónu.

S dětmi se to dělá podobně. Křičí, jsou neposedné, lítají sem a tam, až by nám z toho někdy hlava ulítla. Není snad nic lepšího než toho malého neposedu pěkně uvázat ne za kůl v zemi, ale nasadit mu „kůlíček“ rovnou do hlavy.

Slona příkazy nesvážeme, dítě ano. Neustálým opakováním stejných rčení a příkazů se do hlavy nasadí kůl z nejtvrdšího kovu.

Představte si, že jednoho dne slona od kůlu odvázali. A milý slon, již plně svobodný, se kymácel po stejných cestičkách, jako když byl uvázaný. Zvykl si na své omezení a přijal jej. Ani ho nenapadlo, že by si jen tak vyšel po mnohem větším revíru a pobavil se pojídáním listů z vedle stojícího stromu.

Děti jednou dospějí a ejhle – kůl potetovaný příkazy nezmizel odchodem z domova. Zůstal pevně zasazený v synapsích mozkové hmoty.

Nikdo již nevelí, nikdo nevyrývá nové obrazce do kůlu. Přesto se však zdá, že lano u nohy je stále přivázané.

V dospělosti se pak snažíme o svobodný život, s pomyslným lanem u nohy to však jde velmi ztuha.

Rozhodl jsem se svůj kůl v hlavě nejen vytáhnout a vyhodit, ale i spálit. Jak jsem to udělal?

Odvážil jsem se odejít z práce

Kdysi, jako velmi dobře placený manažer Microsoftu, jsem se rozhodl, že již danou práci dělat nebudu, a odešel jsem. Nechal jsem za sebou zlatou klec, super peníze a postavení, zlaté karty a výhody zaměstnání. Chtěl jsem začít podnikat a dělat tuto práci, kterou dělám teď.

Hlava bubnovala na poplach. Všichni mě měli za blázna. Vykročil jsem a od té doby dodnes můj web navštívilo přes 10 milionů lidí. Kdybych zůstal, nikomu bych nemohl nic předat. Zůstal bych řadovým zaměstnancem ve velké firmě. Nic víc.

Odvážil jsem se odejít ze vztahu

Usazený v manželství se dvěma dětmi. Super rodinka, měli jsme všechno. Necítil jsem se v tom ale dobře. Radili mi, že to musím vydržet pro děti a pro společenskou uznalost. Být rozvedený se nenosí. Potřeboval jsem dost tuhý pilník, abych tuto mříž klece upiloval. Táhlo se to roky, trpěl jsem jak ryba na suchu. Kroutil se v rodovém odmítnutí. Ale nakonec jsem to dal a vyrazil do svobody.

Odvážil jsem se bourat vlastní kréda

Měl jsem několik vlastních kréd, které mi pomáhaly orientovat se v pocitech, aby se mi náhodou nestalo, že skončím špatně. Jedno z takových kréd říkalo: „Poslouchat rodiče je nutnost“ anebo „Pracovat se musí“, „Moc peněz škodí“ a tohle je nejlepší: „Tancování je nástrojem ďábla“.

Svázaný krédy jsem hezky zcela nevědomě šlapal kolem kůlu. Rozbil jsem je všechny a dělal pravý opak, co kréda říkala.

Přijal jsem riziko, že mohu být za blbce

Být za hňupa, kterého si všichni podávají? Fakt super pocit. Být za blbce v neznámém prostředí, kde není žádná jistota ani opěrný bod? Parádní dovolená, co? A přesně na tuto cestu jsem se vydal. Do neznáma a do nejistoty.

Přihlásil jsem do kurzu tance, naučil jsem se skialpinismus, vyrazil sám přes půl planety na kurz do USA. Naučil jsem se při tomto pilování mříže, že za blbce je člověk až do doby, kdy se za něj považuje sám. Zbořil jsem toto nastavení.

Vyrazil jsem na cestu nejistoty

Jít vyšlapanou cestou přináší bezpečí. Víme, jaký je konec, známé stromy kolem, je nám jasné, kdy dorazíme. Ale co takhle vyrazit na cestu a nemít ubytování? Nevědět, kde skončíme, s kým skončíme, zda bude co jíst a pít? Vydat se na cestu, kde není jistého nic?

Zjistil jsem svoji uvězněnost ve vlastní kleci jistot. Jistý vztah, peníze, práce. Všechno pěkně pošéfovat, upevnit, dát tomu rámec. Nejlépe abych se ráno vzbudil a prohlásil na celý dvůr: „Všechno je jasné a jisté, není se čeho bát!“
Jistoty jsou snad nejpevnějším lanem ke kůlu vůbec.

Finální výkřik z hory osvobození

Už nemusím žít v kleci, mohu žít svobodně. Sice mi není jasné, jakou cestou půjdu, ale to je mi jedno. Ta svoboda za to stojí. Svoboda, kde již není žádný kůl, kolem kterého bych měl cupitat do smrti s pocitem, že to je ten život, pro který jsem se narodil.