Co chceš uchopit, pusť

Ahoj, moji milí. Dnes půjdu tak trochu s vlastní kůží na trh. Řeknu vám, co mně v poslední době leží na srdci a s čím bojuji, trápím se, pracuji…
Nazvala bych to, že se v poslední době snažím najít hranici mezi snažením se a pouštěním. (Slyšeli jste někdy: „Co chceš uchopit, pusť.“?)
Víte, byla jsem prostě tak vychovaná, mamkou i životem. Moje mamka o sobě říkala, že „by vymámila z jalové krávy tele“ a já o sobě říkám, že „mne vyhodí dveřmi a já vlezu oknem“. Jsem prostě ten bojovný a urputný snaživec, který byl vždy zvyklý a asi i nucený se sám o sebe postarat (od 16 let jsem žila sama). Jedno z mých životních hesel bylo/je: „Voják se stará, voják má.“ A myslím, že ještě stále jsem na to tak trochu pyšná, mám na tom postavenou svoji sebehodnotu, jak říkáme my koučové.
 

Ano, tento přístup má své výhody:

• Nezávislost.
• Maximum kontroly nad tím, co se děje.
• Minimum zklamání.
• Může být podle mého.
• Když se něco nepovede, tak si to mohu sama napravit.
• Nejsem závislá na cizím názoru.
• Nikdo mi do toho nekecá.
• Nikdo mi nic nevyčítá.
• Maximum jistoty.

A i nevýhody:

• Leckdy osamocenost.
• Nemožnost být mile překvapena.
• Je to vlastně znásilňování přirozeného běhu věcí.
• Domýšlivost, že já přece vím, jak to má být.
• Leckdy i zbytečně vynaložená energie.

Tyto nevýhody jsem si ale nikdy předtím nechtěla moc připustit.

Tak to bylo až do přečtení knihy „Musela jsem zemřít“ od Anity Moorjani. Tato kniha se mnou tak nějak zvláštně zamávala. Zahýbala celým mým nastavením. Autorka přežila klinickou smrt a vrátila se z druhého břehu s poselstvím, že jsme tu proto, abychom si život užívali. Je tam kromě jiného zmíněna myšlenka, kterou jsem předtím ještě nikdy neslyšela. Je to úvaha o tom, že duše se nachází někde v bezpodmínečné lásce, kde je (tak jsem si to přebrala já J) trochu nuda, a rozhodne se, že sestoupí mezi lidi, kde je „vzrůšo“, kde je láska, nenávist, strach, pochybnosti, nepřijetí nebo přijetí, štěstí i neštěstí, zkrátka kde jsou emoce. Ale to, jaké emoce a jaké pocity zde budeme prožívat, je jen a jen na nás.
Můžeme se celým životem „prosnažit“, abychom něčeho dosáhli, abychom někomu něco dokázali (třeba i sobě), můžeme prožít celý život ve strachu z neznámého, z nového, z budoucnosti, z nemocí, z toho, že se může něco stát. Můžeme celý život prožít v pochybnostech o sobě samých, s nízkým sebevědomím, se stálým porovnáváním se s někým „lepším“. Můžeme se celým životem protrápit, že nás druzí nemají dost rádi, že pro ně nejsme ti nejdůležitější (a přitom zapomínat, že je to proto, že hlavně my sami se nemáme dost rádi a že my sami nejsme pro sebe ti nejdůležitější). Můžeme se celý život snažit o dokonalost. To je jedna možnost.
Anebo si můžeme ten život vážně užít, vychutnávat přítomný okamžik, těšit se na budoucnost, nesrovnávat se s nikým, a naopak pěstovat, zalévat a hnojit svoji originalitu, milovat se (jedině tak pak můžete naplno milovat druhé a jedině tak mohou druzí milovat naplno vás), nepochybovat o sobě, důvěřovat ve správný běh věcí a pustit tu urputnou kontrolu a podezíravost. A to je ta druhá možnost. Že to není lehké? No, to vůbec, já vím. Ale možné to je!
Můžeme věřit všem těm pochybnostem a strachům, které do našeho mozku zasely v dobré víře naše primární autority (tedy rodiče a jim podobní), anebo se osvobodit od těch nesmyslů a začít milovat sebe (a to prosím bez podmínek!) a svůj život (jak už říkávala Louise Hay) a užít si ten vyměřený čas na Zemi naplno.
Víte, ani pro mne to není vůbec jednoduché. Ta moje snaživost a „hujerství“ jsou ve mně zažrané. Musím s tím vědomě pracovat každý den a musím přiznat, že mi to občas vážně nejde a sklouzávám ke starým stereotypům.
Vždyť přece nemohu být šťastná, spokojená a vyrovnaná hned TEĎ, vždyť ještě nejsem dost dobrá, dokonalá, vždyť ještě mám asi x kg nadváhy, vždyť ještě nejsem nejlepší kouč pod sluncem, vždyť ještě nemám dokonalou zahradu, vždyť doma ještě nemám dokonale uklizeno a navařeno, vždyť jsem ještě neuběhla půlmaraton…. A nebo mohu? Myslím, že ANO!
 
Tak zase někdy. Vaše Luďka