Když tančím, nesoudím, nemohu nenávidět, nemohu sebe oddělit od života. Mohu být jen šťastný.

„Když tančím, nesoudím, nemohu nenávidět, nemohu sebe oddělit od života. Mohu být jen šťastný.“

Slova Hanse Bose mně byly inspirací pro dnešní zamyšlení. Nesoudit, milovat, nacházet pro druhé pochopení a být ještě k tomu všemu šťastný.

Co potřebujeme k tomu, abychom nesoudili?

Málokdo z nás si odnáší ze svého dětství takové vzorce chování, které nám umožňují absolutní respektování a nehodnocení druhých lidí. Začíná to už v raném věku.

Jsme vystavováni neustálému srovnávání, jsme hodnoceni autoritami. Někteří z nás byli kdysi dokonce vystaveni odsouzení. To když jsme zapomínali. Nenaučili se. Nepřipravili. Jen křehká dětská duše mohla zažít ten pocit, kdy by bývala možná i ráda splnila vše na jedničku, ale nešlo to.

Bolest ze ztráty jednoho z rodičů. Rozchod milované mámy s milovaným tátou. Odchod babičky. Stěhování z nádherného, voňavého domova do neznámého prostředí. Jako by to bylo vše tak lehce uchopitelné. Jako by to mělo být již předem všechno odsouhlaseno. Tolik změn. V dětské duši. V tom malém človíčku, který tak touží po pochopení.

Opravdu vždy dokážeme naslouchat dětským očím? Nebo potřebujeme mít poslední slovo? Bez diskuze. Nekompromisní vyhodnocení selhání dítěte mnohokrát zapříčinilo traumatické zápisy v mozku.

Nenechte se oddělit od života.

Vzorce nepodpory, hodnocení až souzení tak vznikají v každém z nás. Jako by nás pak později oddělovali od života. Derou se na povrch v tu nejméně vhodnou příležitost. Sužují nás uvnitř sama sebe. Nerespektují naše niterní dohody o tom, že jsme se rozhodli být šťastní. Že chceme zažívat láskyplné vztahy a prociťovat s druhými souznění.

A stejně tak, jako je možné se vrátit v čase do doby zápisu těchto negativních přesvědčení, můžeme se rozhodnout pro změnu uvnitř sebe již v dnešním přítomném okamžiku. Nemusíme čekat na další nový den.

Můžeme se rozhodnout k tomu, že nebudeme nenávidět a soudit. Krůček po krůčku tak dohledat všechna ta zranění. Navždy je vytahat z našeho podvědomí jako střepiny jedovatých slovních granátů, pálících uvnitř našich srdcí.

Nesoudím. Naslouchám. Cítím.

Když se dostaneme za hranice našeho nepochopení do krajiny naslouchání, nesoudíme, ale cítíme. Druzí s námi začínají vytvářet přístav harmonie.

Naslouchat jeden druhému a nemuset přitom nic vysvětlovat. Nastává další fáze našeho bytí. Ticho a klid. Láska a mír. V ten okamžik nic nevíme, a přitom víme mnoho. Jen vědomě dýchat a nezapomenout životem tančit. Protože když tančíme, nemůžeme nenávidět. Můžeme být už jen šťastní.