Rozhodněte se, jaký život chcete žít

Ve svém životě i praxi kouče jsem se setkala s nemalým počtem lidí, kteří stále nerozhodně čekali, až se jejich život změní. Nelíbil se jim partner, kterého měli, práce, jež nebyla radostí, nebyli spokojeni s financemi na hranici obyčejné každodenní spotřeby, netěšili se ani z dobrého zdraví, které bylo v důsledku všech prožitých stresů neuspokojivé.

Žili ve strachu, svoji kreativní sílu nedokázali používat a raději hledali někoho, kdo by za ně chtěl žít jejich život. Svého života se skutečně báli.

Klientka, která řešila svůj život plný nerozhodnosti a obav, čekala na někoho, kdo ji zachrání, dá jí sebehodnotu, která jí chyběla.

Nedokázala dát prioritu důležitému.

Nedokázala se rozhodnout pro to, co by chtěla.

Přála si změnit svůj život k lepšímu, aby se konečně dostala k místu, po kterém toužila. Bylo to místo plné radosti, spokojenosti, pocitu bezpečí a absolutního štěstí. Nevěděla, jak se k němu dostat, zkusila již tolikrát svůj život změnit.

Nevěřila, že stačí najít rovnice, které ji udržují ve stavu nehybnosti a věčného čekání na záchranu od jiných, protože: „Já to sama nedokážu.“

Na koho čekáme?

Vzpomínám si na den, kdy jí opravdu došlo, že nikdo jiný, nikdo neznámý, cizí, nějaký superman zachránce, její život nezmění.

A ona, místo aby se radovala a změnu svého života začala plánovat, se propadla do šílené propasti beznaděje, jako by seděla v černé kobce.

Jediné, co věděla s naprostou jistotou, bylo, že odsud ji už nikdo nedostane… Svůj život se chystala pohřbít, protože nevěřila tomu, že ona sama má potřebnou sílu i schopnosti.

Vědomí, že ji nezachrání nikdo jiný než ona sama, ji dostalo téměř na kolena a ještě dlouho potom automaticky, ze zvyku, zkoušela ostatní lidi kolem nenápadně strkat tam, kde chtěla a potřebovala být především ona sama. A vlastně pro ni nebylo důležité blaho a štěstí blízkých, šlo o její vlastní záchranu.

Dokážeme vyjmenovat všechny chyby a nedostatky na svých partnerech, dětech, rodičích, blízkých i vzdálených lidech. Vidíme kolem sebe všechno, co je skutečně špatné, co nám opravdu bytostně nevyhovuje a dusí nás.

A co my sami? Proč se nepustíme do práce a místo neustálého poukazování na to, co by měli a neměli ostatní (kteří se občas opravdu chovají hrozně a často nám podle našeho vnímání naprosto vědomě ubližují), si neuděláme život takový, jaký jej skutečně chceme mít?

Kdo nám brání v cestě za naším štěstím?

Komu bychom se museli zpovídat, kdybychom se rozhodli změnit svůj život?

Kdo by nesouhlasil s tím, že najednou chceme něco jinak?

Koho a co bychom ztratili, pokud bychom začali říkat, co skutečně chceme?

Jak silně v nás žijí svůj vlastní život rovnice o naší bezmoci, nulové síle, neschopnosti, hlouposti, špatném výsledku, zbytečné snaze, hanlivém ocenění, nízké sebehodnotě, strachu zkusit, malé odvaze žít podle svého, zapojit se do běhu světa?

Kolikrát jsme museli slyšet větu: „Tohle nedokážeš, ukaž, já to udělám lépe, tohle neumíš“ – než jsme jí uvěřili a začali si ji říkat sami, takže z našeho daru tvořit svět kolem sebe zůstal jen prázdný pohled a ruce za zády, abychom náhodou něco nepokazili?

Rovnice i svět můžeme změnit

Setkala jsem se s lidmi, kteří byli ve svém bezmocném životě pevně zakořeněni. Při pouhé zmínce o tom, že svůj život mohou změnit jen oni sami, dostávali zlost, nechtěli slyšet nic o tom, že tím, kdo je brzdí, není jejich neschopný partner, ale jsou to jen oni sami.

Nevěřili, že situaci mohou změnit jen oni sami.

Nevěděli jak, neuměli si představit, že změna je možná.

Přesvědčovali mě, že vůbec nechápu jejich situaci a jsem necitlivá, když místo toho, abych je podpořila a politovala, je „kritizuji“.

Kdyby věděli, že znám jejich pocity víc, než si myslí. Že stejnými obavami jsem i já procházela celou řadu let!

Důvody pro nemožnost změny vidíme v nedostatku, problémech, ve špatné volbě, nepřízni osudu…

To vše jsou ale jen výsledky našich rovnic, kterými si mozek potvrzuje, proč změna není možná, proč my sami nic změnit nemůžeme. A tak dál od našeho okolí přijímáme potvrzení života, který se nám nelíbí.

Stále znovu zpíváme svoji bolavou píseň. Roky plynou… A my čekáme na někoho, na něco, co nás vysvobodí.

Sílu, která pomáhá tvořit náš život, můžeme podvědomě odmítat

Změna nemusí být rychlá, nemusíme zbořit celý svůj dosavadní život, ale neuskuteční se sama.

S otočením emočních rovnic o naší bezmoci, neschopnosti změnit svět, strachu, že přijdeme o to poslední, co nám ještě zbývá, se může začít pomalu objevovat naše ztracená síla.

Často se vlastní síly bojíme. A raději ji zaháníme do kouta.

Protože když budeme silní, budeme příliš originální, příliš sebevědomí, příliš hlasití, budeme si možná život užívat, jak chceme, budeme za sebe zodpovědní… Sílu si může náš mozek plést s ponížením a fyzickými tresty, které okusila spousta z nás, dnes již dospělých.

Kdy už konečně…

Změna klientky přicházela nenápadně, jakoby sama s každou jednou otočenou rovnicí.

Zdánlivě bez vnějších důvodů si uvědomovala jiné reakce v situacích, které kdysi prožívala s velkým strachem, a sama se divila tomu, že strach nepřichází, i když jej v této situaci přece vždy cítila!

Strach, který mně samotné kdysi nedovolil udělat jakýkoli odvážnější krok v životě, se stal mým rádcem a jemným upozorňovatelem na situace, v nichž mám být pozorná.

Rozhodnutí, která jsem udělala, nejsou prosycena obavami, očekávaný konec v mé tmě byl zapomenut.

Strachy a obavy se nenaplnily.

Změny se děly a dějí vlastně samy, lehce, jako by vedle mne někdo stál a foukal jemně do prachového peří.

Život je lehký, může být lehký. Jen stačí rozfoukat své smutky a bolesti, dávno pohřbené v nás samotných a strach, obavy i bolest dát do vět, které nám konečně mohou změnit život.

Být silní a důvěřovat sami sobě, to je klíč k našemu vlastnímu životu.

A pokud držíme klíč k vlastnímu životu, můžeme s ním otevřít dveře do svobody bez hranic. Beze strachu.

Autor metody Emoční rovnice a kouč osobního rozvoje. Dopřejte si čistou hlavu a život bez problémů. Ošklivé věci se dají z hlavy mazat a nahradit novými programy. Nová hlava pak vyrábí nové a lepší myšlenky.