Umíte si darovat dostatek času?

Stěžujeme si: ,,Ta dnešní doba je tak rychlá!“

Rychle jíme, rychle pracujeme, rychle spěcháme do postele, abychom si rychle odpočinuli a rychle vstali, musíme se rychle najíst, rychle pracovat… nekonečně dokola.

A odkládáme. Na později. Někdy dokonce na nikdy. Vztahy, lásku, povídání, hezké chvíle, radost, volnou chvíli pro sebe… není čas, musíme spěchat!!!
Žena, která si přála dítě, nedala na přesvědčování své hlavy, že v jejím věku je již na mateřství pozdě, dítě si doslova vymodlila. Její touha v srdci byla silnější než rovnice v její hlavě.

Mohla by se nyní těšit z krásného malého andílka, ale stále cítí v prožívání času se svým děťátkem nepříjemný tlak.

Na koučovací hodině si uvědomila, že na své dítě vlastně neumí mít čas.

• Je s ním na mateřské, těšila se na ně… ale nemá čas na hraní, na zpívání.
• Vlastně nemá ani energii a nadšení, které cítila, ještě než se jí andílek narodil.
• Spěchá. Neví kam, ale spěchá. Neví proč, nemá viditelný důvod, prostě spěchá.
• V rovnicích jsme našly věty:
• Vše byla jen povinnost.
• Včera bylo pozdě.
• Dělej, na to teď nemáme čas.
• Nezdržuj mě pořád!
• Rychle, už jsme tam měli být!
• Teď není čas na hraní!

Klientka si začala vzpomínat, jak jako malá holka často slýchala: rychle, rychle! Čas na hraní, na zpívání neexistoval. Doma nebyla přítomná energie a nadšení ze společného prožívání.

Jak moc je důležitý čas?

Co by bylo možné dělat, kdyby byl čas neomezený?

Co by bylo nutné vypustit, kdyby bylo času velmi málo? Co by bylo skutečně důležité? Na co bych si udělala čas, kdybych věděla, že vše zvládnu bez ohledu na důležitost a prioritu povinností? Kolik času skutečně strávím podle svých představ? Co prožívám ve chvíli, kdy odpočívám – dokážu si odpočinek opravdu užít?

Jak na děti působí spěch a stres?

Absence radosti a uvolněné pohody? Jak se cítí, když jim nedáme čas, který potřebují, aby mohly věci prozkoumat a seznámit se s nimi? Jak chceme mít rádi děti, když jim neumíme dát svůj čas, ukázat v klidu svůj svět?

Drtí nás něco, co nikdo nikdy neviděl. Drtí nás čas, který existuje možná jen v naší hlavě. Radost nám berou termíny, kterým podřizujeme své životy. Ztrácíme radost ze života s blízkými, které máme rádi. Čas od času zapomínáme, že zde nebudeme věčně.

Na druhou stranu se čas snažíme zastavit. Kupujeme si drahé obličejové krémy, super rychlá auta, bojíme se toho, co s námi čas udělá.

Řešení se nedá koupit v drogerii v regále s drahou pleťovou kosmetikou. Co zkusit užívat si každou obyčejnou chvíli, kterou máme k dispozici nyní?

Víme, že slunce ráno vyjde a večer se nám schová. I čas západu a východu slunce se mění, pro nás je však 19 hodin vždy stejných. Tak pevné jsou stěny našich omezení.

Pojďme zkusit prozkoumat, jaké hranice dobrovolně dodržujeme ve svých životech.

Může to být velmi objevné pátrání. Díky němu nám do života může přijít jeden velmi milý společník – spousta času, nekonečné moře času. A pokud o to budeme stát – pokud ho nevyženeme svými myšlenkami, že čas přece nemáme, tento vzácný host už s námi může zůstat napořád.