Úspěch je jen laciná ženská

Malá holčička sjíždí po klouzačce. Po krátké jízdě dolů nadšeně skáče a tleská rukama.

Úspěch. Radost a nadšení věc zopakovat znovu. Nulová námaha. Jízda.
Potlesk po koncertu. Mladá slečna balí noty z klavíru, uklání se a s úsměvem odchází do zákulisí. Další úspěch. Touha jít ještě dál. Věnovat se tomu, co jí dělá radost a má pro ni smysl.

Potom je úspěchu konec. Neví, kam se ztratil. V dalších letech pamatuje jen vzdávání. Šikovná holka, která měla na to, prožít život kouzelně v duchu těch nejkrásnějších symfonií.

Za několik let sedí moje dávná kamarádka vedle mne v kavárně a zamyšleně míchá kávu. Dloubá do větrníku. Osladit si život.

Vlastně jsem ničeho nedosáhla, konstatuje nakonec.
Má odrostlé děti; starala se o ně několik let a žádnou jinou kariéru mimo vlastní domácnost neudělala. Dlouho pomáhala manželovi ve firmě, prožila s ním vzestup nahoru a nyní bilancuje, zda může jít sama dál.

Kam jít dál.
Proč jít dál.
Zvykla si brát to, co jí život přinese.

Jen touha naplnit něco, kým kdysi chtěla být, ji přivedla na setkání se mnou. Mimo to, že jí život tak nějak nefunguje.

Peníze nejsou nijak světoborné, zdraví – jo, to je dobré, práce – to je to, co pořád nevím. Jako že bych měla být dobrá? A proč? Mně stačí jen něco dělat. Ale co? Opravdu neví.

Když se ptám na úspěch, ušklíbne se. Sprosté slovo!

Když se ptám na vztahy, jen krčí rameny – tohle dnes nechci rozebírat, nemůžeme jít raději dál?

Začínáme samozřejmě vztahy.

Sečteno podtrženo, v jejím životě se prokázala bolestivá zkušenost. Manžel na vrcholu kariéry neměl v životě jen ji. Zatímco ona dělala kariéru u plotny a byla podporovatelkou, našel si jinou ženu.

Bolelo to? ptám se.

Ano, dlouho jsme to lepili. Ale něco podobného udělal táta mámě. Když byl na vrcholu kariéry on, dlouho to táhl se svou kolegyní. Chtěl se rozvádět.

Pamatuji se, jak se hádali.

Táta byl jako úspěšný taky dost sobecký.

Máma se kvůli tomu trápila.

Kvůli úspěchu se našim rozbíjelo manželství.

Slepili to, ale nevím, jestli se to opravdu zahojilo.

Kvůli tátově povýšenectví se naši často hádali.

Kvůli úspěchu si táta mámy nevážil. Zkazilo ho to.

Táta si jel vlastně celý život to svoje.

Máma byla doma s námi. Neměla na svoje uplatnění čas a prostor.

Úspěšní mohou být jen sobci a někdo jejich úspěch vždycky odnese.

Nechci být jako táta.

Úspěch je jenom laciná ženská.

To raději nedokážu nic!

Ticho, že by se dalo krájet.

Poslední slova byla víc hlasitá, pár lidí se otočilo a její hlas prozradil, kolik emocí je ve vzpomínkách občas schováno.

Protože kamarádka ví o metodě, se kterou pracuji, chápe, že náš rozhovor nemusí být jen rozhovor.

Tolik životních přesvědčení, které ji celý život omezují!
Než stačila dojíst větrník, je nám oběma jasné, co je důvodem její neochoty být úspěšná. Proč se rozhodla žít raději život jako máma.
Co bude muset změnit.

Za půl roku se setkáváme znovu. Je stejná, ale v něčem jiná. S úsměvem se mi svěřuje, že má plán, co bude dělat. Uvědomila si, co by ji opravdu bavilo. Chce využít svůj přirozený talent.
A úspěch?
Jasně, bere ho všemi deseti, už je čas. Vůbec ho nevylučuje. Chce dělat něco pro druhé lidi. Má je přece ráda. Dokonce ji podporuje i manžel.
Vztahy se často prolínají s prací. S penězi. Nakonec i se zdravím. Stačí umět se správně ptát.

Úspěch není vždy laciná ženská. Když máme štěstí a umíme žít, úspěch může být naše opravdovost a radost, se kterou jsme došli na místo, kde svítí slunce a kde je dost místa pro všechny naše blízké.
Záleží na úhlu našeho pohledu.
Dojdeme totiž vždy jen tam, kam nás vede náš vlastní stín.

Autor metody Emoční rovnice a kouč osobního rozvoje. Dopřejte si čistou hlavu a život bez problémů. Ošklivé věci se dají z hlavy mazat a nahradit novými programy. Nová hlava pak vyrábí nové a lepší myšlenky.