Aleš Kalina
Seznam úkolů máte. Kalendář s barevně odlišenými prioritami taky. Nad stolem visí vize, na nástěnce cíle. Víte přesně, co máte dělat.
A neděláte to.
Pokud vás při čtení předchozí věty píchlo u žaludku, nejste líní ani rozbití. Za dvacet let práce mentálního kouče jsem poznal desítky lidí, kteří o plánování věděli víc než většina lektorů produktivity — a přesto seděli u mě v křesle. V tomto článku najdete osm tipů, které fungují. A hlavně odpověď na otázku, kterou si kladete, když už tipy znáte nazpaměť: proč to pořád nedělám?
Co je prokrastinace?
Prokrastinace je chronické odkládání povinností – většinou těch administrativních, nepříjemných či psychicky náročných – na pozdější dobu. Zajímavé je, že jí často trpí lidé vysoce inteligentní a kreativní: dokážou si totiž sami před sebou vymyslet promyšlené výmluvy, proč se právě teď věnují něčemu jinému. Nejsou líní – rádi by něco dělali, ale nemohou se k tomu donutit. A i když to na první pohled vypadá jako neškodná lenost, není tomu tak. Neřešená prokrastinace může vyústit ve stres, pocit viny, ztrátu produktivity až psychickou krizi.
Prokrastinace není lenost
Líný člověk je spokojený s tím, že nic nedělá. Prokrastinující člověk by rád něco udělal, ale nemůže se k tomu donutit. Lidé, kteří prokrastinují, většinou pracují, uklízejí nebo prostě vyvíjejí nějakou činnost – nepovalují se na gauči. Bohužel se ale věnují jiným úkolům, než by měli. Z činností, které prokrastinátor dělá místo daného úkolu, přitom nemá potěšení. Ať jsou sebezábavnější, nakonec se stejně změní jen v zoufalý únik před tím, co je třeba skutečně udělat.
Typický prokrastinátor je se svými úkoly nakonec většinou hotový včas, ale mnoho jich plní doslova na poslední chvíli. To v něm vyvolává zbytečnou úzkost a snižuje kvalitu konečného výsledku. Tak se člověk dostává do začarovaného kruhu: cítí se pod tlakem, bojí se neúspěchu, úkol se mu zdá nezvládnutelný – a tak ho odkládá dál. S prokrastinací proto nelze bojovat stejně jako s leností; je na ni třeba jít specifickým způsobem.
Jak s prokrastinací bojovat?
1. Řešte svůj stres
Mnoho lidí odkládá důležité záležitosti, protože žijí ve stresu. Pomůže kvalitní spánek, odpočinek a schopnost požádat o pomoc.
2. Stanovte si plán
Může vám pomoci diář nebo plánovací kalendář. Jedním z hlavních důvodů, proč lidé odkládají, je, že nemají svůj „jízdní řád“. Je snadné zapomenout něco udělat nebo vyhnout se úkolu, pokud na konci dne z tohoto chování nevyvodíte důsledky a necítíte za to zodpovědnost. Sledujte svůj denní plán v průběhu dne a ujišťujte se, že se ho držíte.
3. Rozdělte úkoly na menší části
Někdy prokrastinujete, protože úkol se vám zdá příliš velký, příliš rozsáhlý. Například se rozhodnete pravidelně běhat 5 kilometrů. Ale je to pro vás hodně náročné, takže se někdy musíte přemlouvat. Svůj mozek ale ošálíte třeba tak, že si řeknete, že se jen obléknete do sportovního, zaběháte si pár metrů a uvidíte. Jakmile se už dostanete ven a rozeběhnete se, většinou nezůstane jen u krátkého běhu.
4. Dělejte přestávky
Bez přestávek přichází vyhoření. Klíčem je vědomé řízení času. Když jste na cestě k překonání prokrastinace, musíte se naučit, jak si dělat přestávky. Pokud na sebe příliš tlačíte, můžete nakonec vyhořet. Jakmile splníte každý malý úkol, dejte si alespoň malou chvilku pro sebe. Nenechte se ale zlákat k příliš dlouhým přestávkám. Pokud jste v pokušení, ujistěte se, že jste stále pány svého času – prostě že si uvědomujete, co zrovna děláte.
5. Udělejte to hned
Pokud jde o maličkosti, vybudujte si zvyk „udělat hned“. Všechny ty maličkosti mohou dohromady stvořit vážnou stresovou situaci, když je budete i nadále odkládat. Jakmile vám do pošty přijde účet či faktura, prostě se přihlaste do internetového bankovnictví a zaplaťte to. Zabraňte sami sobě v odkládání věcí na později.
6. Dejte si závazný termín
Když máte jeden konkrétní úkol, který musíte splnit, nenechávejte nic náhodě. Dejte si závazný termín, který je třeba dodržet. Když nebudete plýtvat časem hned od začátku, neocitnete se před vypršením termínu v takovém stresu. Pokud se vám to stane, bude pro vás důležité umět zůstat nad věcí a vyřešit situaci v klidu, bez zbytečné paniky.
7. Mějte někoho, před kým budete cítit zodpovědnost
Možná se s vašimi problémy cítíte osaměle, bez podpory, ale pokud je o překonání prokrastinace, pravděpodobně existuje mnoho lidí, kteří vám mohou pomoci. Možná máte partnera, kamaráda či známého, který má také problém s odkládáním, a můžete se tedy začít kontrolovat a podporovat navzájem. Máte-li konkrétní věc, kterou musíte udělat, mějte někoho, kdo vás bude kontrolovat v určitých intervalech. Je to velmi dobrý způsob, jak si udržet zodpovědný přístup až do konce.
8. Dopřejte si dostatek odpočinku
Posledním tipem na závěr, který by vám měl zůstat v paměti, je stanovovat si pro sebe dosažitelné cíle. Pokusíte-li se nacpat příliš mnoho úkolů a činností do jednoho dne, vaše tělo a mysl bude bojovat s prokrastinací. Proto se ujistěte, že jste si také naplánovali dostatek času na odpočinek.
Tři pomůcky, které se osvědčily: vize, buzer lístek a todo-list
K osmi tipům přidávám tři konkrétní pomůcky, které s klienty používám. V první řadě je třeba mít osobní vizi – určit si cestu, kterou se chcete vydat, a sepsat si seznam činností, které byste rádi vykonávali (i těch, ke kterým se nemůžete donutit). Tento seznam dlouhodobých úkolů by měl být vizuálně zajímavý, barevný, doplněný o citáty – zkrátka takový, aby pohled na něj motivoval.
Druhou pomůckou je tzv. buzer lístek – seznam návyků, které chcete posilovat (např. brzké vstávání), i těch, kterých se chcete zbavit (např. kouření). Každý den si na něj poznamenejte, jak se vám dařilo: v kolik jste vstali, kolik cigaret jste vykouřili.
A do třetice todo-list – seznam konkrétních úkolů na daný den, ve kterém si odškrtáváte splněné. Díky seznamu, který je v ideálním případě na konci dne celý přeškrtaný, je dobrý pocit při uléhání do postele zaručen. Dlouhodobě je boj s prokrastinací postaven především na tréninku vůle – tu lze posilovat postupně, nikoliv zvětšit najednou. A pozor: ať bojujete sebeurputněji, nezapomínejte na odpočinek.
Past prokrastinační teorie: když víte všechno — a stejně to neděláte
Nejčastější klient, který za mnou s odkládáním přichází, nepotřebuje devátý tip. Zná jich devadesát. „Vím přesně, co mám dělat. Mám za sebou tři kurzy plánování, umím si roztřídit priority, sestavit dokonalý seznam. Jenom to nedělám. A přesouváním úkolů v kalendáři strávím víc času, než kolik by zabralo je udělat," popsal mi svou situaci jeden manažer.
Znáte ten kruh? Plán se rozsype — a vy se za to nenávidíte. A protože se nenávidíte, bojíte se sestavit další plán, protože až se rozsype i ten, bude to ještě horší. Nakonec nenávidíte plánování samotné. Prokrastinační teorie se stala vaší nejrafinovanější formou prokrastinace.
Tady je potřeba říct nepříjemnou pravdu: prokrastinace není problém techniky. Seznam je jen nástroj. Ruka, která ho drží, poslouchá podvědomí — a podvědomí má vlastní seznam priorit, který jste nesestavili vy.
Skutečná příčina: na kolikátém místě jste ve vlastním žebříčku
Když s takovým člověkem začneme pracovat, ukáže se skoro vždy totéž: má špatně setříděný žebříček hodnot — a sebe v něm na pátém, šestém místě. A kdo má sebe na šestém místě, pro toho je každý klient důležitější než on. Každý telefonát. Každý e-mail. Soused, který zazvoní. Věci pro druhé jdou samy; věci pro sebe se odkládají donekonečna.
Pod tím leží konkrétní věty, které v hlavě běží jako program: „Nemám žádnou hodnotu." „Moje hodnota stojí na výkonu." „Když nezvednu telefon, jsem špatný." „Druzí mají přednost." „Když nepracuji, nikdo si mě nevšimne." „Bez výkonu jsem nula."
Tyto programy jsme nasáli v dětství — od rodičů, kteří nad námi stáli při úkolech, trestali za chyby a dodělávali věci za nás, i ze školy. Našeptávací autority už nad vámi nestojí, ale jejich věty zůstaly: „Jsi nešika. Raději nic nedělej, já to dodělám. Všechno ti moc trvá." Můžete si pak tisíckrát zapsat do kalendáře „čas pro mě" — podvědomé programy ten zápis převálcují. Mozek si totiž ve světě neomezených možností vybírá jen to, na co má programy: co nosíte v hlavě, vidíte kolem sebe.
Poznávacím znamením bývá i tělo. Lidé s rozházeným žebříčkem často špatně spí, bojují s jídlem, jsou podráždění a hádaví — a chyba je pokaždé jinde: v šéfovi, v partnerce, v dětech. Není. Je v pořadí.
Jak se takový program láme
První krok: uvidět programy černé na bílém. S klientem jeho věty vytáhneme a já mu je napíšu — konkrétní programy, které si sám odsouhlasí, že v hlavě má. Už samotné to odsouhlasení je třetina cesty k vítězství. Program, který vidíte na papíře, přestává být vámi a stává se věcí, se kterou se dá pracovat.
Druhý krok: vytvořit protiprogramy. Ke každé staré větě novou: „Když pokazím, nic se neděje — poučím se. Chyba je informace, ne rozsudek. Odpočívat mohu, i když nemám vše hotové. Moje hodnota nestojí na výkonu." Přesný postup, jak protiprogramy sestavit a vkládat do hlavy, popisuje moje metoda Emoční rovnice.
Třetí krok: vkládat, dokud se nepřepojí autopilot. Opakovaným vkládáním nových vět se v emoční mapě mozku přerušují staré synapse a budují nové. Mozek začne počítat s jinými daty — a jednoho dne rozhodne jinak, aniž se vás zeptá.
Podle čeho poznáte, že se to hnulo
Nepoznáte to v momentě, kdy se to stane. Poznáte to zpětně. Nezvednete telefon a svět se nezboří. Odsunete úkol na zítřek bez výčitek. Nenecháte si vzít volno, které jste si naplánovali. A teprve večer, v autě nebo v sauně, vás trkne: „Já jsem to dnes udělal úplně jinak." A jste z toho zmatení.
To zmatení je nejlepší zpráva, jakou vám můžu dát. Znamená, že nerozhodovalo vědomí a vůle — rozhodl přepojený autopilot. Stejné podvědomí, které roky rozhodovalo proti vám, začalo rozhodovat za vás. Nebude to zítra. Ale bude to.
Pokud na to nechcete být sami: prvních 30 minut konzultace máte u nás zdarma. Projdeme, které programy vaše odkládání řídí a čím začít. Žádný závazek, žádná platba.
