Práce jako otroctví nového věku

Mnohokrát jste jistě slyšeli výroky jako „Práce je elixírem života“, „Pracovat je správné“, „Práce jako životní styl“ a „Kdo nepracuje, ať nejí“. Celá naše společnost je prodchnutá těmito obecnými pravdami a snad jen málokdo si vůbec dovolí o nich pochybovat. Jsou vžité a všeobecně přijaté, a co je jednou dáno, je určitě dobré. Co dělají a přijímají všichni, je dobou vyzkoušeno, a bylo by nemoudré se proti tomu jakkoliv stavět, nebo se to snad pokoušet změnit.

Bezmyšlenkovité jednání

Společenské dění neexistuje bez činnosti jednotlivce, a právě činnost každého člověka přivedla naši planetu právě tam, kde jsme nyní. Máme zažité určité konvence a mnoho činností děláme zcela bezmyšlenkovitě, a to buď proto, že nás k tomu někdo vede, anebo proto, že to tak dělají všichni:

Všichni chodí ráno do práce, tak bych měl i já. Všichni si berou půjčky, tak proč bych si neměl nějakou vzít i já? Všichni se žení a mají děti, tak je to určitě správné a já přece nemohu být sám. Dovolená u moře, no jasně, a dokonce na úvěr, jdu do toho, no a bez mobilu taky být nemohu, přece ho mají všichni.

Chtě nechtě se všichni stáváme součástí velkého soukolí, a tak vytváříme společenský stroj. Pracujeme, utrácíme, sportujeme, jezdíme na dovolené, chodíme do kina, vysedáváme u televize, každý trochu jinak, dle svého životního stylu. Je dobré si povšimnout, co je zdrojem, pohonnou látkou všech těchto aktivit, co nám dovoluje v tom našem soukolí denně žít? No, co myslíte? Je to naše dobrá vůle ráno vstávat a začít žít? Ne. Hybnou silou většiny našich společenských aktivit jsou peníze a ty k nám plynou ve většině případů díky naší práci. Práce se tak stává cestou k našim prožitkům, ke způsobu vyjádření sebe sama, ale i prostředkem k získání např. naší dovolené a způsobu bydlení. Není možné se odtrhnout od společnosti a žít izolovaně, pokud nás to netáhne k „bezstarostnému“ životu na nádražích či pod dálničními mosty.

75% lidí nenávidí svoji práci

Naše práce je tedy velmi důležitá; nejenže se svým výtvorem projevujeme a vynášíme na povrch svoji skutečnou podstatu, ale z výsledků práce jsme živi a jejím prostřednictvím uplatňujeme své koníčky a zájmy. Jak je pak ale možné, že dle provedených průzkumů 75% lidí v Česku nenávidí svoji práci a ráno by raději nevstávalo, pondělí je pro ně nejčernějším dnem a celý týden se jen těší na pátek? Co způsobuje tak závratně vysoké procento těch, kteří svoji práci nenávidí a netěší se na ni?

Proč tedy chodíte do své práce?

S jakým odporem takoví lidé začínají pracovat? Kolik z nich trpí depresí kvůli své nechuti plně se angažovat na svém místě v pracovním procesu?

Jak jejich činnost může obohacovat jejich okolí, když sami nenávidí vše, co dělají? A to jsme na tom u nás ještě docela dobře. Například ve Spojených státech 85% dotázaných odpovědělo na otázku, proč jdou ráno do práce, slovy: „No, všichni jdou do práce, tak i já.“ Jak pak může taková společnost vůbec tvořit a být jednou z nejlepších ekonomik na světě? Klíčem je těch zbylých 15%. Ti vědí, proč jdou každý den pracovat, a v zájmu dosažení svých cílů stanovují přesná pravidla pro zbytek davu, otroky, jež bez přemýšlení naběhnou do rachoty, seznámí se s pravidly práce a prodají svoji jedinečnost za malý obnos peněz uspokojeni vidinou požitků, které si za ně dopřejí.

Dnešní „moderní“ společnost

Tak se „moderní“ společnost dostává do „správné“ pracovní morálky, kdy na všechno jsou formuláře a pracovní předpisy, každý přesně ví, kde jsou jeho hranice, a za svou odvedenou práci dostane „příspěvek na život“. Že by chtěl více, to zaměstnavatele nezajímá. Stále rostoucí zájem o získání peněz půjčkou nám to jasně potvrzuje. V Česku to ještě není tak úplně běžná praxe, ale v jiných zemích má každý občan průměrně 7 zadlužených  kreditních karet.

U nás si lidé s oblibou půjčují přímo hotové peníze za trojnásobek běžného úroku, aby získali, co chtějí, poněvadž svojí otrockou prací pro někoho jiného nedostali dostatek žoldu. Svojí prací prodávám sám sebe, dávám svůj život, jediné, co zde mám, někomu jinému, a ještě si pak nemohu dovolit to, po čem prahnu? To je bludný kruh. Ptám se, je z něj cesta ven? Existuje způsob, jak se zbavit otroctví a začít konečně žít, pracovat s radostí, obohacovat sebe i své blízké?

Ano, je.

Dříve, než se pustíme do hledání své „opravdové“ práce a vzbouříme se zavedenému otrockému systému, do kterého jsme se sami přihlásili, bych vás rád pozval na malý výlet do minulosti.