Hádky ve vztahu: Proč se spouštíme i kvůli maličkostem?

„Někdy se nehádáme s tím, kdo před námi stojí – ale s tím, koho pořád neseme v sobě.“

Možná mluvíš s minulostí, ne s partnerem

Když partner řekne obyčejnou větu – a tvoje tělo slyší úplně jiný příběh

Jenom se podíval na tašku a zeptal se: „Tohle jsi koupila proč?“ – a mně se v tu chvíli sevřelo břicho. Vůbec ne kvůli němu. Tón jeho hlasu mi byl až příliš známý. Najednou jsem nebyla dospělá žena, ale osmiletá holka, která si právě přinesla novou bundu – a máma jen suše poznamenala: „No, to jsi teda moc rozumu nepobrala.“

Tělo si pamatuje. A emoce neznají čas.

Vztah se pak snadno stane jen kulisou, v níž se znovu rozehrává příběh, který kdysi nemohl být dokončen – protože jsme ho tehdy nebyli schopni dohrát. A právě tehdy už nevidíme toho, kdo před námi stojí, ale někoho úplně jiného.

Když partner mluví a tvoje tělo si vzpomene

Když se spustí vnitřní projektor, partner se promění v plátno, na které nevědomě promítáme vlastní bolest. Staré zranění, opuštění, ticho nebo dlouho potlačovaný pocit, že nás nikdo doopravdy neslyší.

Ve chvíli, kdy reagujeme přehnaně, se často nehádáme s partnerem – ale s někým jiným. S mámou, s tátou, se vzpomínkou, která stále žije v našem těle. Jenže partner není tím, kdo nás zradil. Možná právě řekl větu, která zněla jako tehdejší hlas. Ale řekl ji tady a teď – a mluvil s tebou. Ne s malou holkou, která kdysi nebyla slyšet.

Věty z dětství, které dnes řídí vaše hádky

Možná je znáš. Možná jsi je slýchávala celé dětství. A možná jsi je začala říkat i sobě.

Vztah je pak plný vět, které opakujeme ne proto, že by partner byl skutečně tak necitlivý – ale protože už ho přes své zranění nevidíme.

Typické věty z dětství, které ve vztahu stále zní:

• „Ty mě vůbec neposloucháš.“
• „Nikdy pro tebe nebudu dost dobrá.“
• „Tebe stejně nezajímá, jak se cítím.“

Ve chvíli, kdy nás partnerovo chování spustí, jeho obličej se rozmaže, hlas se přepne a naše tělo znovu slyší starý příběh. Najednou ho nevidím. Vidím někoho jiného. Někoho, komu to celé mělo být řečeno už dávno.

Jenom mlčel a ve mně to bouchlo

Pamatuju si to přesně. Byl to obyčejný večer. Přišli jsme domů, každý trochu unavený. On si sedl na gauč a beze slova si začal prohlížet telefon. Mlčel. Normálně bych to asi nechala být, ale ten den jsem v sobě nesla něco, co jsem si ještě neuměla přiznat.

Ale to ticho – nebylo jen ticho.

V mojí hlavě se okamžitě spustilo: „Ignoruje mě. Jsem mu jedno.“ Tělem projel tlak, srdce zrychlilo, dech se zkrátil. A místo abych se nadechla a zeptala, co se děje, vyjela jsem:

„To je furt stejný. Ty prostě nejseš schopnej mi dát nic, co bych potřebovala.“

Tělo najednou není tady. Je v jiném čase. Pulzuje v něm stud, napětí, vztek. Ale partner to neví. A já to neumím říct. A tím spustím další scénu.

Až později mi došlo, že ta věta vůbec nebyla moje. Řekla ji moje máma. Ne jednou. Ne v klidu. Ale v těch chvílích, kdy se cítila slabá, neviděná, opuštěná. Já si to ten večer jen nevědomky půjčila. Vlastně jsem to jen přehrála. Tentokrát ne na ni, ale na něj.

Když jsem pak viděla, jak se uzavírá, bylo mi jasné, že necouvl proto, že by se mu nechtělo být blízko. Ale proto, že vůbec netušil, co se přede mnou právě spustilo.

Mluvil se mnou – ale já v tu chvíli mluvila úplně odjinud. Z místa, kde to kdysi začalo. A on jen nevědomky stál na jevišti, na které nikdy nevkročil dobrovolně.

Tohle je projekce. Tak tichá, že si jí často ani nevšimneme.

A co když vybouchne on?

Někdy je to naopak. Někdy vybouchne on – a tvůj první impuls je stáhnout se. Uvnitř se sevřeš a přesto si řekneš: „Vždyť přehání. Copak se stalo něco tak hrozného?“

Ale v jeho těle už dávno bouchlo něco, co nemá s tebou nic společného. Možná mluví se svým tátou. Možná se sebou. Možná se všemi těmi lety, kdy nesměl cítit.

Pamatuju si jeden příběh klientky:

„On bouchl. Zařval na mě, že ho dusím. Já ztuhla. Ne proto, co řekl – ale protože ten hlas zněl přesně jako ten, který na mě kdysi křičel doma.“

Ty jsi jen spustila příběh, který už dávno čekal na scénu.

Zeptej se sebe:

• Co z partnerova chování mi připomíná rodiče?
• Jaký starý pocit se ve mně v těch chvílích probouzí?
• Čí hlas vlastně slyším – a komu odpovídám?

Ve vztahu nejsme nikdy jen dva

Možná se hádáš kvůli ponožce – ale není to o ní. Nikdy nebylo.

Do každého vztahu si neseme víc než jen sebe. Jsme tam i s těmito vnitřními postavami:

• rodiči, jejichž hlasy v sobě stále nosíme,
• vnitřními dětmi, které se bojí, že nejsou dost dobré,
• přesvědčeními, která říkají, co musíme být, abychom byli milovaní.

Někdy se nehádáme s partnerem, ale s vlastním příběhem. S dětskou vzpomínkou. S částí sebe, která ještě pořád čeká na jiný konec.

A pak stačí jediná zmínka o ručníku – a rozjede se drama, které by klidně mohlo získat tři Oscary a dva rozvody.

A partner? Ten se jen bezděčně stal hercem v roli, kterou někdo napsal dávno předtím, než jste se poznali.

Nečekej záchranu, začni slyšet

Rozpoznat projekci bolí. Ale právě tam začíná svoboda.

Protože když se dokážeš v ten moment zarazit a uvidět, že to, co tě spouští není realita, ale ozvěna, přestáváš očekávat, že tě někdo zachrání.

Přestáváš věřit, že láska znamená: „Oprav mě.“

Začínáš být ve vztahu opravdově. Jako dospělý člověk, který už ví, že si může stát za tím, co cítí. Ne jako malá holka či kluk, kteří se bojí, že když projeví, co cítí, zůstanou sami.

Možná to příště zase zkazíš. A to je v pořádku.

Možná znovu uvidíš místo partnera tátu. Možná zase řekneš větu, kterou bys nejradši vzal/a zpět. Ale třeba si toho tentokrát všimneš dřív. A místo výbuchu si vezmeš polštář a pustíš emoce někde jinde.

Jako dospělý člověk, který už ví, že se nemusí bránit.

A právě tehdy, když začneš slyšet sebe – můžeš konečně začít slyšet i druhého. A on tebe.

Protože tehdy přestanete hrát role.

A konečně začnete být spolu.

Až příště ucítíš, že to zase v tobě vře…

Nehledej viníka.

Možná tě jen přišla navštívit tvoje vlastní minulost.

A možná právě tehdy začíná nová budoucnost – když ji přestaneš cpát tomu, kdo za ni nemůže.