Láska nebo závislost?

Lidé běžně věří, že v souvislosti s láskou budou prožívat silné emoce, vzrušující touhu a vášeň. Proto mají také pocit, že čím silnější je láska, tím silněji bude své emoce prožívat. Takové pojetí lásky je však mylné a je základem budoucích vztahových bolestí. 

Kde se bere emoční závislost?

Co je to skutečná láska bychom poznali, kdyby nám jí blízcí v našem dětství nepodmiňovali. Kdy bychom ji dostali za to, jací ve své přirozenosti jsme. Kdyby nám nedávali najevo, že pro jejich lásku musíme něco udělat. Kdyby chápali, že i když věci vidíme a cítíme jinak, je to v pořádku a jen musíme sladit své vzájemné potřeby tak, aby se našlo společné řešení výhodné pro všechny.

Bohužel je tomu v dětství nás lidí běžně jinak a to, co dostáváme od rodičů, je láska s podmínkami:

• “Když budeš hodná holčička, zasloužíš si mou lásku.”
• “Když se budeš chovat takto, nemohu tě mít rád.”
• “Zklameš mě, jestli si to uděláš po svém.”

Dítě se naučí, že svým chováním může získat nebo ztratit lásku svých milovaných, a protože lásku ke svému přežití v dětství potřebujeme, naučíme se jednoduše, co udělat proto, abychom ji si ji udrželi. Tedy abychom dostali souhlas a uznání pro své chování od někoho zvenku! Jenomže co zároveň musíme udělat, abychom dostali souhlas a uznání druhých? Musíme vedle nich zákonitě opouštět sami sebe, své potřeby a snažit se nějak napasovat své pocity a potřeby tak, abychom dostali souhlas a přijetí milovaných osob.

Odpojíme se tak od možnosti řídit se svým vlastním vnitřním vedením a napojit se na vlastní zdroj lásky, kterým jsme všichni od narození obdařeni! A tak začíná odpojování od své podstaty, od sebe – od lásky! Máme pocit, že lásku dostaneme od někoho zvenku.

Láska se tak stává promyšleným kalkulem, jak se vejít do potřeb a pocitů druhých, aby nám z toho něco káplo! V dospělosti pak máme na druhé očekávání, jak by nám lásku měli projevovat a stejně tak předpokládáme, že druhým musíme svou lásku dokázat. Hra na lásku začíná.

Jenže v takovém nastavení ztrácíme sami sebe, v tom chřadneme, umírají naše touhy, naše pravé já. Upadáme do závislosti na přijetí zvenku a za domnělou lásku dáváme duhým moc nad naším emočním stavem. Takto setrváváme v nenaplňujících vztazích, kde nám sice není dobře, ale co naplat, když jinou podobu lásky jsme nepoznali. 

Opravdová láska

Na světě nikdo z nás není proto, aby primárně naplňoval potřeby druhých. My všichni potřebujeme především naplnit potřeby své. A z tohoto stavu pak teprve může vyvěrat skutečná láska. Ta může existovat tam, kde není potřeba vnějšího souhlasu. Vnějšího naplnění. Tam, kde už vím, že jsem dost dobrá či dobrý, tam kde už miluji toho, kým jsem, naplňuji své potřeby a ctím své pocity. Tam, kde mohu být sama sebou, uvolněná, klidná a radostná.

Pokud dospěji do stavu, že ctím a miluji sebe, pak už nedovolím druhým, aby určovali, co si mám myslet, co mohu cítit, jak mám žít. V tomto stavu se totiž již nebojím samoty, a tedy ztráty lásky druhých. A v tomto momentě teprve mohu říct, že jsem svobodný člověk a začínám žít, co je moje pravda a moje potřeba.

S tím souvisí i schopnost se vymezit vůči druhým, říct ne, tohle mi nevyhovuje, tohle mě zraňuje, tohle dělat nechci, tohle do mého života nepatří. Dávám tak druhému možnost, aby nahlídl do mého cítění a chápání, a mohl se tak rozhodnout, jestli mě takto chce milovat, jestli takto chce být se mnou, nebo ne. V případě že mě takto druhý akceptovat nechce, pak je velkým projevem lásky, nechat jej odejít, propustit jej, aby mohl najít někoho, s jehož nastavením bude více v souladu. Uvolníme tak ve svém životě místo pro toho, pro koho jsme dokonalí ve své nedokonalé přirozenosti.

Skutečnou lásku můžeme cítit a žít až v momentě, kdy máme skutečně rádi sami sebe. Potom již na druhé nenazíráme kriticky, neříkáme jim, co by měli a neměli, nesoudíme je, nevnucujeme jim své myšlenky, netvrdíme jim, že bez nás jsou ztraceni, ale naopak jim necháváme jejich cestu, vzájemně se inspirujeme, vytváříme soulad a radujeme se ze společného sdílení. 

Láska a svoboda začíná tam, kde ztrácíme strach ze ztráty přízně druhých

Láska a svoboda začíná tam, kde jsme ochotni ztratit přízeň všech, abychom neztratili sebe. A tento moment života je úžasný. Protože když se to stane, když opravdu dáme najevo – končím s tím, aby na prvním místě byli druzí a na druhém já, zažijeme často i velký otřes v našem životě. Přichází důležité období samoty, ale zároveň se souběžně otevírá úplně nová dimenze života, nové pole možností.

Začne se nám ukazovat se naše skutečná pravá cesta a do ní postupně přicházejí lidé, kteří nás v naší cestě podporují a kteří nás milují v naší pravé podstatě, naší skutečné pravdě. Lidé, kteří z nás již nechtějí ty ohnuté, pokřivené kreatury, které ukazují jen tu část sebe, kterou druzí chtějí vidět, ale ty skutečné, v celé naší kráse i nedokonalosti. Jsou to lidé, kteří sami nalezli vlastní zdroj lásky, prošli důležitým stádiem samoty a sebepoznání, a nás tedy do ničeho netlačí a naši lásku si nevynucují.

Teprve potom můžeme říct, že žijeme lásku. Pak už totiž nejsme závislí na nikom venku, na nějakém uznání, potvrzení správnosti. Lásku začínáme žít, když se nebojíme říct – promiň, jsem důležitější než tvůj názor na mě. Už vím, že to co potřebuji a chci je důležitější, než to, co si o tom myslíš ty.

Láskyplní lidé jsou schopni snést i kritiku a odsouzení, protože vědí, že názory druhých netvoří jejich osobnost. A tak jsou i zcela nemanipulovatelní. 

Skutečná láska nedává nikomu podmínky

Neznamená to, že ubližujeme druhým. Znamená to prostě, že abychom sobě mohli říct ano, musíme občas druhým říci ne. Tam jsme osvobozeni. Tam jsme otevřeni lásce a teprve tam můžeme žít lásku opravdovou, bez podmínek. A proto kdo ještě potřebuje uznání a souhlas druhých, kdo se opírá o druhé, kdo potřebuje rady druhých, ujištění a utěšení, ve skutečnosti žije v závislosti a vnitřní nesvobodě.

Člověk, který se již osvobodil, čerpá z lásky k sobě a stává se druhým zdrojem obrovského klidu, přijetí a energie. Za takovým člověkem se lidé chodí nabít, tím se cítí být přitahování jak můra ke světlu. Takový člověk si je však nepoutá, nedělá je na sobě závislými. Naopak druhé spojuje s jejich vlastní silou a jejich vlastní láskou. Dokáže je spojit se svým zdrojem, který cítili, když přišli na tento svět. Takový láskyplný a silný člověk dává druhým pocit, že zvládnou vše, že se nemusí opírat a nikým nechat vést. Ukazuje jim, jak svobodní ve skutečnosti jsou a kolik nekonečné lásky se v nich skrývá. Ukazuje jim, že se nemusí nikomu zavděčovat, o nic prosit, ale že naopak mají obrovské zásobárny lásky a přijetí pro druhé.

Závislost se projevuje bouřlivě a vášnivě. Pozná se podle vysoké intenzity v prvních měsích vztahu a pozvolným upadáním až vyhasnutím dříve silných emocí. V závislosti člověk ztrácí sám sebe a druhého potřebuje.

Láska je ve skutečnosti jemná, něžná emoce. Je to pocit sounáležitosti a duševního spojení. Žádné exploze a bouře se nekonají. Vyvěrá ze srdce, nikoli mozku. Přichází pomalu a pozvolně a v průběhu vztahu sílí a prohlubuje se. Vychází ze sebelásky a v takovém nastavení je člověk schopen cítit lásku trvale a stabilně, nezávisle na chování druhých lidí, zda se mu projevy lásky vrací, či nevrací. Prostě žije, miluje a raduje se z prostého bytí. Je kompletní, bez potřeby být někým doplněn. A tehdy je schopen vytvářet harmonické vztahy plné hluboké lásky bez dramat a bolesti.