Láska v poutech

Mosty po celém světě mění vizáž díky zamilovaným. Ti svou lásku zpečeťují připevněním visacího zámku na zábradlí a hozením klíčku do řeky. Mě přivedlo toto zámečkové oslavování zamilovanosti k zamyšlení nad tím, proč to vlastně děláme? Proč máme potřebu svou lásku zamykat?

Romantický zážitek nás jistě dokáže emočně zahřát. Co když jsou ale někteří z nás na svém vztahu a svých partnerech závislí? Co když někomu nejde jen o krásný prožitek sdílení s druhým, ale spíše o jakékoli mentální „připoutání se“ k partnerovi?

Jaké jsou nejčastější příznaky závislosti na partnerovi:

• podřizujeme našemu vztahu veškerý svůj volný čas
• čekáme a neustále sledujeme mobil, zda se partner neozve
• nemáme své vlastní zájmy
• nedokážeme říci svůj vlastní názor
• nemáme čas na své přátele
• omezujeme své vlastní aktivity
• co je partnera, považujeme i za své

Citově závislý člověk žije neustále ve strachu, že ho partner přestane milovat. Velmi často se potom ve vztahu začíná projevovat také žárlivost. Ta je jen další směsí negativních pocitů.

Pokud se na druhého příliš upneme, budeme ho svou láskou zahrnovat způsobem, ve kterém neposkytneme sobě ani partnerovi dostatečný pocit svobody a vztah velmi brzy udusíme. Závislost, která se projevuje v partnerském vztahu neustálým hlídáním druhého, výčitkami, obviňováním a jinými destruktivními vzory, zapříčiní často také nevěru, později rozchod.

V takovém případě nám může pomoci vyřešení našich vlastních problémů z dětství. Zde bývá často počátek našich závislostí, protože někdo, koho jsme milovali, nebyl schopen nám poskytnout lásku a citovou jistotu.

Pokud tedy máme pocit, že některé příznaky závislosti se projevují i v našem vztahu, zkusme přepsat staré vzorce, které máme uloženy ve své paměti. Přepišme je nejenom pro nás, ale také a hlavně pro generace příští.

Klienti, kteří se rozhodnou své nepříjemné pocity řešit, mají často velkou šanci své vztahy změnit. Na začátku je to stojí velké úsilí a tato práce vyžaduje i značnou dávku trpělivosti. Nacházíme se uvnitř našeho nitra a vytahujeme staré bolestivé rovnice. Ty se však přepsáním a otočením stávají novou součástí našeho přesvědčení. Najednou nalézáme sami sebe.

Přijímáme to, že jsme prostě ani ve vztahu nebyli dokonalí. Že nám asi chyběla láska. Že jsme to nezvládali jinak. Že jsme to neuměli lépe.

Učíme se všichni. Neustále. Nikdo z nás není lepší než ten druhý. Jen si všichni sami určujeme, jakou cestou půjdeme. Zda nalezneme dostatek odhodlání i odvahy pro to, udělat ve svém životě a vztahu radikální změnu.

Zkusme tedy odhodit staré vzorce myšlení a přijmout do našich životů více lásky. Té skutečné lásky, která nepotřebuje pouta.