Miluji Tě, mami.

Pár slov o lásce a nevyřčených myšlenkách. Několik drobných odkrytí slupek zakryté lásky v našich srdcích. Kdy naposledy jste kdo řekl své mámě ta slova, která vyvolají emoce i u pořádného drsňáka?

Někdy svoje vztahy s mámou neřešíme. Připadá nám, že je to stará záležitost. Ale proč?

Kdo je máma.

Máma nám připomíná, co si máme vzít ven na sebe, abychom nenastydli. Nosí nám ze zahrádky čerstvou zeleninu a jahody. Vykope nové brambory a říká: „Ty jsou pro vás.“ Uvaří čaj, když nás škrábe v krku. Zavolá před zkouškou i po ní. Když se rozvádíme, pláče potají doma do polštáře. To aby nás ještě víc nezranila. Dělá statečnou, když jí není dobře. Opatruje naše děti a pak i našeho tátu, když přijde podzim.

Máma miluje. Směje se vždy, když přijedeme po dlouhé době z ciziny. Abychom se mohli zase potkat jako tenkrát, když jsme byli malými dětmi. To dítě v nás nikdy neodejde. Je stále s námi. Stejně tak jako máma. Dítě a máma vždy budou patřit k sobě. Nelze být jeden bez druhého. Je to vazba, která je jednou provždy daná. A není nikdo a nic, co může toto pouto rozpojit. Je tak silné, že dokáže léčit. Je tak silné, že dokáže odpouštět.
Je tak silné říct: „Mami, miluji Tě…“