Žijete v partnerském vztahu, nebo na otevřeném bojišti?

Zažili jsme to snad všichni.

Nenásilnou komunikaci chceme ve vztahu uplatnit, jestliže nám partner za to opravdu stojí.

Chceme se vyhnout tomu, aby nás partner svými důkazy slovně utloukl. Nebo abychom partnera utloukali svými argumenty my.
Ve vztahu se jednoduše nechceme cítit špatně.

Přesto při nedorozumění, které náš mozek vnímá s vyšší emoční hodnotou zlosti, vzteku, zklamání, obav, a vychází přitom z uložených dávných vzpomínek, automaticky přecházíme do módu boje a kopí v ruce se nám objevuje, ani sami nevíme jak.

Takovým způsobem přece probíhal boj jednoho proti jednomu už kdysi dávno.

Pokud jsme již zažili, jaké to je, být probodnut v hádce, zůstat ležet na zemi a cítit posměch a pohrdání, dáváme si velký pozor, aby se nám podobné už nikdy nepřihodilo.

Naše rozhodnutí UŽ NIKDY může mít podobu ochranné tvrze a střílen, připravených k okamžité obraně.
Tragické, stále se opakující zacyklení v roli, jakou během hádek s partnery hrajeme.

Slova „pojďme si to vyjasnit, pojďme si o tom promluvit“ jsou pro naše zraněné hlavy signál k boji.
Jako by v hádkách šlo o náš život.
Přestáváme druhému naslouchat. Přestáváme druhému pomáhat vytvářet prostor pro otevření a soustředíme se jen na to, kde má náš partner dnes své slabé místo.
Jako by šlo o naši čest, kterou potřebujeme obhájit.
Jako bychom museli dokázat, že nejsme špatní a své místo na slunci si skutečně zasloužíme.

O co ve skutečnosti jde?

Hádka nikdy nevytváří prostor, kde můžeme objasnit druhému své důvody.
K hádce dochází tehdy, když spadneme do módu zabít nebo být zabit.
Hádka je znamení, že jsme se propadli do bitevní arény a zřejmě už máme nasazenou helmu, oblečenou železnou košili, v ruce držíme kopí a co nevidět kopneme do slabin svého koně, abychom právě my probodli nepřítele na druhé straně.

Je to dávná obhajoba nevinnosti, která nám byla kdysi ukradena. Královská cena, která sedí na tribuně, malá princezna s vlečkou a bílým kapesníčkem, která má stále nevinnou duši a je neskutečně nebesky čistá.
Právě svou nevinnost se v hádkách snažíme tak zoufale najít a obhájit. Naši ztracenou čest.

Hledáme princeznu nebo prince, který kdysi seděl na tribuně a byl naší součástí. A zoufale se snažíme probodnout protivníka, který se naproti nám rozbíhá na druhém konci arény.

Při nedorozumění nám rodiče neukazovali, jak vytvořit prostor pro porozumění a vzájemné pochopení.

Dnes jsme ale my těmi, kteří se až dosud nenaučili vytvořit prostor tomu druhému. Možná se zlobíme na naše blízké, že nám některé dovednosti neukázali. Ale dnes se již jedná jen o naše bitevní pole.
Tolikrát jsme zažili, jaké to je, být sražen v hádce k zemi. Není to náš prvotní úmysl, vyhrát nad partnerem i za cenu ublížení. Je to však velká škoda. Ubližujeme totiž nejvíc sami sobě.

V hádce nezabíjíme nepřítele. V hádkách přicházíme o své partnery.

Až se příště budete chystat proti svému partnerovi vytáhnout do bitvy ve chvíli, kdy si nerozumíte, přestaňte na chvíli vnímat jeho kovovou helmu. Zadívejte se hlouběji do jeho očí. Dívejte se chvíli pozorně do jeho srdce.
Buďte těmi odvážnými, kteří odloží svou masku a ochranné strategie. Odhalte svému partnerovi své skutečné pocity. Buďte stateční. Sesedněte dolů ze svého koně. Odložte své brnění. Pozvěte jako prostředníka vašeho sporu malou princeznu a poproste ji, ať vám půjčí bílý kapesník, kvůli kterému jste tolik chtěli bojovat. Dokažte svou odvahu a bitvu poprvé vzdejte.

Ve jménu nevinnosti a hezkého pocitu ze sebe není moudré soupeřit s někým, koho jste si zvolili pro lásku.

Pokud se podíváte tomu druhému hluboko do očí, s údivem zjistíte, že pravda, kterou v hádce hledáte, je možná schována v srdci toho, koho jste ještě před chvílí chtěli kvůli obhajobě své pravdy zničit.