Bojíte se říkat svůj názor otevřeně a jasně?

Zaklepat na dveře svého šéfa? Říct partnerovi, co si myslím? Jít si více za svým bez pocitu viny? Oslovit souseda a požádat ho o ztlumení hudby?

Chcete to udělat, ale přitom se ocitnete ustrnulí bez síly se projevit.

Proč jsem neuměl zaklepat na dveře své šéfky?

Když jsem ještě pracoval jako manažer ve společnosti Microsoft, potřeboval jsem získat více financí na výplaty svého týmu. Bylo potřeba požádat o peníze a navýšit firemní rozpočet na dalšího půl roku. Odhodlal jsem se proto odjet do Mnichova, abych se s nadřízenou potkal a probral s ní finanční záležitosti. Šlo opravdu o velmi malou částku a v rámci firmy o pakatel.

Celé 3 hodiny jsem se neuměl odhodlat k tomu, abych zaklepal na její dveře. Měl jsem obrovský strach, že mě odmítne. Stále dokola jsem se musel přesvědčovat, že to zvládnu, že o nic nejde a že to určitě dobře dopadne. Tep mi stoupal až na 120. Paralyzoval mě strach z odmítnutí.

Dnes mi nikdo nevěří, že jsem byl až takto ustrašený. A ani tenkrát by do mě nikdo neřekl, že jsem byl naplněný strachem až po okraj. Ale proč tomu tak bylo? Dlouho jsem to sám nevěděl.

Mezi svými kamarády jsem byl jeden velký macho. Hýřil jsem vtipem, uměl jsem si z ostatních dělat legraci. Když ale došlo na jednání s lidmi, kde hrozilo odmítnutí, posměch, potrestání, poučování či výsměch, zapnul se v mé hlavě jiný program a změnil od základu mé chování.

Ale proč tomu tak bylo? To jsem se snažil vyzkoumat roky, až se mi konečně rozsvítilo.

Za změnou mého jednání stál strach. Strach z odmítnutí, z posměchu, z emočního týrání, z odsouzení.
Začal jsem se proto zabývat hledáním prvopočátku strachů, které mi tak významným způsobem měnily život.

Proč právě strach tak silně ovlivňuje naše jednání?

Strach je emoce, která vzniká nejčastěji z nějakého nepříjemného prožitku v době dětství. Dostali jsme na zadek – v hlavě vznikl zápis o prožité bolesti a z ní pak následně plyne vyrobená emoce strachu z výprasku.

Bylo nám ukřivděno – do hlavy se nám dostal zápis o bolesti z křivdy a pak později prožíváme strach, aby nám nebylo znova ukřivděno.

Byli jsme odmítáni – do hlavy se nám zapsala bolest odmítání a z ní pak vyvěrající strach z odmítnutí.

Strach tedy budeme chápat jako ochrannou emoci před dalším ublížením.

Co nám blokuje ústa před promluvením?

Strach. Kdysi prožitá bolest se zapsala do hlavy a nyní, když jsme dospělí, se již pouze projevuje formou strachu.

Chceme vyjádřit svůj názor a najednou, aniž bychom chtěli, sepne se program strachu. Místo plynulé řeči nám ztuhnou ústa a nedostaneme ze sebe nic. Utečeme do samoty a tváříme se, že je vše v pořádku. Přitom cítíme, že bychom chtěli, aby se vše ubíralo jinak.

Jsme blokováni, co se týče osobního sebevyjádření. Omezuje nás strach z posměchu, z trapnosti a z odmítnutí. Tváříme se, že je vše v pořádku, že jsme OK. Přitom ale nejsme a uvnitř prožíváme jenom bolest a žal.

Naše hlava je velmi citlivým počítačem. Co se kdysi naučila, používá dodnes. Bohužel mnohá naučení nám neprospívají.

Chceme oslovit nadřízeného, ale neuděláme to. Chceme oslovit partnera s prosbou o víkend o samotě, ale neuděláme to. Chceme jednoduše být více sami sebou, ale nejsme. Chceme jiný sexuální život, ale nepožádáme o něj. A to vše jenom proto, že ve své hlavě nosíme strach.

Jak se vymanit z paralýzy strachů?

Za roky práce s vlastními strachy jsem objevil pouze jeden způsob, který mi pomohl v práci s mými strachy. Najít kdysi vzniklý první zápis prožité bolesti a smazat ho z podvědomé paměti. Používám k tomu Emoční rovnice.

Pojďme ty strachy vymýtit z hlavy jednou provždy! Jedině tak budeme moci žít život v jeho plnosti.