Jak se vymanit ze slepého poslouchání našeho mozku

Dobrý den, vážení přátelé, a je tady další článek o našem mozku. Ano, už zase. 🙂

Tuhle mne totiž při koučinku s jedním klientem napadla asociace, o které vám chci napsat.

My a mozek. Kdo je tady dospělý a kdo je tady dítě? Kdo koho má poslouchat a respektovat?

Všude slyším a čtu o tom, jaký je mozek parchant a jak nám škodí. To ale není pravda. Mozek je megageniální věc, jen ji neumíme používat.

Kdo je tedy mozek? Zpovykaný puberťák? Vystrašený strašpytel? Lenoch? Zmatkář? Hysterka? Největší manipulátor? Záškodník? Ten, kdo nás stále budí ze spravedlivého spánku? Trapič a tyran? Ten, kvůli kterému máme nemoci a umíráme?… Je přesně takový, jak si ho vychováme.

On ale není zlý, jen je takový, jak ho vychovaly naše primární autority, tedy především naši rodiče, když jsme byli malí. Jak ho naprogramovaly.
Jde o to, že my k mozku vzhlížíme a posloucháme ho, jako by on byl dospělý a my dítě, které ho přece musí poslouchat. Ale ono je to naopak.

Dětství už skončilo. Už nemusíme nikoho poslouchat, máme vše ve svých rukách. Nyní tedy konečně máme příležitost ukázat, co je v nás! Co takhle přestat se vymlouvat na své rodiče a na to, jak nám do života více či méně zavařili?

Ano, zavařili, ale dá se s tím pracovat. Je tady metoda Emočních rovnic, je tady vědomý přístup k životu, je tady kritické myšlení, které se právě na mozek dá krásně používat.

Vůbec nechci tvrdit, že je lehké pracovat zejména se svým podvědomím, ale bez toho se prostě šťastni cítit nebudeme. Nikdo to za nás neudělá!

Nyní jsme už dospělí a musíme mozek odnaučit několika nebo hodně věcem, které se naučil v dětství. Náš mozek se totiž opravdu někdy chová jako rozmazlené dítě, které si vynucuje, co se mu zachce. Někdy se chová jako ustrašený uzlíček neštěstí, to když nám posílá vystrašenost, úzkost, paniku apod. Někdy jako zamindrákovaný teenager bez špetky sebevědomí.

Někdy se chová jako největší lenoch a povaleč, který nechce ani vstávat, ani pracovat, ani se bavit, ani nic, maximálně prokrastinovat a koukat na televizi nebo surfovat po internetu, je bez zájmu o život.

Můžeme použít různé výchovné metody a přístupy:

• seřvání toho spratka a chycení ho pod krkem :-),
• trpělivé vysvětlování,
• přesvědčování, že když něco …, tak tam čeká odměna v podobě příjemného pocitu,
• laskavou trpělivost a „pohlazení“ v případě vystrašenosti,
• ignorování jeho nesmyslů,
• povzbuzení,
• dělání si legrace z jeho nápadů, apod.

Variant je mnoho, každý může použít podle svého vkusu, povahy a podle situace.

Základem je ale být aspoň trochu ve střehu, tedy vědomý.
A nebojte, časem se to určitě podaří, mozek se naučí to, co po něm chcete, a budou z vás dvou ti nejlepší parťáci. Jen nezapomeňte, že ta výchova, ostražitost a vědomý přístup je na celý život.

Jistě, někteří z vás by mohli namítnout, že není vše jen o mozku a jeho vědomé a hlavně podvědomé části. Je tu přece ještě srdce a duše. To je pravda. A o tom zase někdy příště.

Vaše Luďka