Kdy vnímáme čas?

„Čas si uvědomím, až když se necítím dobře“

Nový člověk přichází na svět a zatím nikdo nepopsal, zda začíná právě zde nebo přichází odjinud a zde pouze pokračuje. A pokud nemáme důkazy, zda je tomu tak či onak, nemůžeme ani jedno řešení zamítnout. Každopádně víme, že narození je jedno velké mystérium a celý vývoj nového tvora je zatím pro všechny pozorovatele zázrak. Během 9 měsíců se vytvoří nový člověk a přitom nikdy nikdo nespatřil návod, popis či noty, podle kterých se to všechno staví.

Lidské atributy osobnosti

A to se zde bavíme pouze o tom, co se vidí – o těle. Lidský jedinec má ale další neviditelné atributy své osobnosti jako třeba cit. Umí cítit lásku, pohodu, vztek, nesouhlas, nevděk, nesoulad. Vnímá neviditelné nálady a hnutí mysli. Tyto vlastnosti však nemusí být vůbec vidět a přesto jsou u osobnosti stejně reálné jako ty viditelné hmotné skutečnosti, například auto či jídlo.

Zkoušeli jsme cvičně programovat umělou inteligenci. Našeho robota Emila. Pokusili jsme se naprogramovat jeho mozek složený z čipů, aby se choval, jako když miluje a je milován. Dospěli jsme k názoru, jsme schopni Emila naučit, aby se choval, jako když miluje (pohladil nás, uronil slzu, trpělivě naslouchal), ale již nikdy nebude s to prožívat lásku, kterou umíme prožívat my. Tento citový stav jsme nebyli schopni do stroje zadat ani po vyvinutí veškerého úsilí. Emil bude schopen projevovat veškeré znaky lásky, ale nikdy nebude schopen prožívat její krásu.

Co z toho plyne? Že my lidé jsme nejen hmotná těla, ale máme v sobě i něco, co do hmoty nikdy nebudeme schopni vložit. A to schopnost vžít se, prožívat, cítit. Emil bude sice vykazovat všechny znaky chování jako my lidé, ale již nikdy nebude schopen věci prožívat podobně jako my lidé.

Pocit musím a měl bych

Pokud jsme děti, vůbec si neuvědomujeme čas. Hrajeme si a cítíme mnoho věcí. Čas je pro nás nepoznanou veličinou a ani ho znát nechceme. Teprve později nás dospělí naučí, že musíme toto a tamto a přichází pocit musím a měl bych. Dostáváme se do nekomfortní zóny a s ní si začneme uvědomovat nepříjemný pocit – hlavně, aby to již skončilo a my jsme se mohli vrátit tam, kde nám bylo dobře – chceme si ten nepříjemný pocit rychle odžít = začínáme vnímat čas.

Je-li nám dobře, jsme-li zabraní do svého, nemáme pocit, že čas existuje. Až když nám začne být úzko, nedaří se nám, máme pocit, že každý okamžik měříme na svých hodinkách s jediným cílem zbavit se nepříjemného pocitu a vrátit se tam, kde je fajn.

Už jste někdy viděli člověka, který se cítil dobře a chtěl to rychle ukončit?

Nebo jste potkali lidi, kteří šli něco slavit a v největší zábavě by vše směřovali ke konci? To se moc často nestává. Je-li dobře, čas postrádá smysl a ani jej nikdo nehledá. On sice existuje, ale jeho vnímání je potlačeno.

Dospěláci nám poskytli jednu mizernou službu. Vnutili nám životní styl, ve kterém jsme se mnohdy necítili dobře a máme u toho ještě pocit, že to musí být. Tak se lidé snaží den co den odžít to nepříjemné, aby se pak oddali tomu příjemnému. Již od mala je nám totiž všem zcela běžné nevnímat čas a to je právě tam, kde se máme dobře.

Čas nebudeme potřebovat

Když se postupně naučíme rozvíjet v sobě emoce lásky, radosti, pohody, snášenlivosti, nadšení, horlivosti, dobrosrdečnosti atd., zjistíme, že čas nebudeme potřebovat. Stane se pouze udržovatelem našeho pozemského bytí, nikoliv však nežádoucím partnerem, jehož se chceme zbavit, aby už zase bylo fajn.

Lidé se z nefunkčního vztahu uchylují do samoty či k milenkám, aby nalezli alespoň chvilku klidu. Rychle si odpracují své povinnosti, aby dostali příspěvek na život a přitom mají dostatek svých hobby, která by jim mohla zajistit přísun peněz i radosti. Mrhají mnoho peněz na nezdravý životní styl, aby si ukořistili špetku pohody. A přitom by stačilo trochu poznání, jak pracovat sám se sebou při získávání dobrého pocitu a jejich život by se proměnil zpět v ten dětský, kde není čas, nepohoda, stres a kdo ví co dalšího odporného, čemuž čelíme ve světě dospělých.

Často nenávidím svět zhrzelých dospěláků a přeji si se odstěhovat na planetu dětí. Bylo by tam všeho dost, každý by se s každým kamarádil a slova nenávist, zloba, vražda či smrt by byly neznámými pojmy.