Krásné věci nejsou pro mne

Před sebou má omalovánky a pastelky, sedí, je trochu zamračená, vypadá nazlobeně, ale kdo by se díval trochu pozorněji, kdo by chtěl opravdu uvidět, jak se cítí, musel by projít přes svoji vlastní hradbu posuzování silnou jako zdi stoleté pevnosti.

Kdo by chtěl opravdu uvidět, jak se ta malá holčička cítí, musel by se sklonit ke své vlastní bolesti z dětství a vzpomenout si, jaké to je, když nám dospělí nerozumějí, a teprve potom by uviděl ten velký smutek, tak obrovský, mnohem větší než malá holčička, která se cítí moc sama a trápení jí pokřivilo hezkou tvářičku.

Na polici přede mnou jsou tak krásné skleničky, máma s tátou mi říkali, že se mi na návštěvě bude líbit, ale nemůžu si ani hrát, jak bych chtěla, nalívat si čaj a pozvat na hostinu tetu a strejdu, prý bych tu krásu mohla rozbít, prý jsem nešikovná a ty krásné věci bych mohla zničit.

Když se máme zlobí, můžu za to já

Nechci pastelky, nebaví mě, červená pastelka je zlomená, neměli ani čas pomoct mi ji znovu ostrouhat, protože se zase hádali. Nebaví mě sedět a být potichu a neskákat velkým do řeči, nebaví mě hrát si, jak nechci, prý ve škole budu muset poslouchat a taky sedět potichu… Do školy se teda vůbec netěším. A budu muset poslouchat paní učitelku, prý nebude tak hodná jako paní učitelka ve školce. Z té jiné paní učitelky mám strach, asi se bude zlobit, možná jako máma, když se na mě zlobí, když nejsem hodná. Protože když se máma zlobí, můžu za to já. Asi budu moct i za to, když se bude zlobit paní učitelka. Netěším se tam.

Táta se na mě nikdy nezlobí, zlobí se ale často na mámu. Než jsme šli na návštěvu, zlobili se na sebe s mámou oba, se mnou se vůbec nebavili, jen vzali pastelky a řekli, ať se do toho nepletu. Chtěla bych, aby byli na sebe hodní, protože když jsou hodní na sebe, jsou hodní i na mě.

Děti vidí vše

Vzdychne, potichounku, a nakreslí mámu a tátu, jak se drží za ruce. Jsou to trochu nepovedení panáci, mámě ani nenakreslila sukni, a přitom ji umí tak pěkně.

Nebudu je kreslit hezky, schválně ne, protože se nedrží za ruce a schválně sedí daleko od sebe, říkají, že se mají dobře… Ale to nemůže být pravda, cestou na návštěvu se spolu ani nebavili a každý šel zase po jiné straně chodníku. Ani mě nedrželi za ruku, jak to občas dělávají.

Hádali se o peníze, prý nerostou na stromě, táta to na mámu skoro křičel a ona mu řekla, že se musí o všechno starat sama, že je neschopný a že ji tenhle život nebaví.

Možná za to můžu taky já, protože potom se na mě trochu mračili oba dva, mračili se na sebe, možná se mračili kvůli mně. Zkusím nakreslit sluníčko.

Sluníčko se jí povedlo krásné. Sluníčko se vždycky směje, jen když zajde za mraky a prší, máma říká, že to bude zase hnusný den.

Sáhne si do kapsičky u šatiček, nahmatá malého plyšáka a hned je jí trochu lépe. Nerada se cítí takhle sama. Nemá se proč radovat, když radost nemá s kým sdílet. Neumí se smát, když velcí kolem ní jsou zamračení a ztrácí se jí v oblacích vzájemných výčitek. Neví, že je sluníčkem sama pro sebe, tím nejzářivějším sluníčkem, které by mohla vidět každý den… Jen kdyby jí dospělí trochu pomohli a naučili ji vidět… To, co sami nevidí.

Obdarujme návštěvu tím nejcennějším

Pozvali jsme na návštěvu své děti. Dlužíme jim sadu krásných lesklých skleniček, příjemné povídání, smích a radost z toho, že k nám dorazila vzácná návštěva. Buďme dobrými hostiteli, až návštěva odejde z našeho domu, možná nás k sobě bude ráda zvát a sdílet s námi úspěchy, ke kterým jsme velkou měrou přispěli i my.

Nepomohou výmluvy, že nebyl čas, podmínky, peníze. Dát radost, zájem a lásku… To jsou věci, které jsou zadarmo. Dokažme, že si vzácné návštěvy ceníme víc než krásných věcí.

Dětský svět… Počkej, až budeš dospělá, poznáš, co je život.

Myslím na tebe a přeji ti, aby všechny hezké věci v tvém životě byly jen pro tebe.