Kuchař se může naučit být zedníkem, extrovert se klidně může věnovat práci v soukromí a ten, kdo rád mluví na veřejnosti, se určitě, pokud je to potřeba, může spokojit s psaním knih, či neosobními pořady v rádiu.
Jsme lidé učenliví a pokud musíme, naučíme se skoro všechno. Zápasit ale s tím, co děláme, není dobré. Měli bychom ve své práci využívat své přirozené nadání a schopnosti. Najít své talentové vlohy a právě ty vložit je do své každodenní práce.
Práce je jednou ze čtyř oblastí života, kde se musíme snažit v ní cítit nad 7,5 (hodnoceno na stupnici 0 až 10). Pak pozitivně přispívá do celkové životní pohody. Pokud se nám to nedaří, stává se práce noční můrou, netěšíme se na ni a otravuje nám život.
Většina z nás považuje práci za povinnost vůči sobě, rodičům, rodině, věřitelům. Pracují, aby splatili své dluhy či si budovali svou kariéru. Nedávný průzkum ukázal, že skoro 55% lidí svoji práci nemá rádo a netěší se na ni. To je velmi smutná statistika, když běžně v práci trávíme skoro polovinu života.
Prací jsme denně ovlivňováni a formování. Zatínání zubů a přemáhání se dělat to, co nás nebaví jenom pro peníze či závazky, je šílenství.
Pokud byste zkoumali úspěšné a současně šťastné lidi, zjistili byste, že jejich přístup k práci je odlišný. Jsou to nadšenci, kteří si svoji práci hýčkají. Častokrát od nich slyšíte, že by pracovali klidně i zadarmo a mnozí k tomu navíc tvrdí, že by byli ochotni zaměstnavateli za práci ještě i platit.
Při koučinku lidem radím, aby si našli svůj talent a pak svoji práci dělali podle následujícího hesla: Dělej, co tě baví co nejlépe. Tak se v člověku mobilizují obrovské vnitřní síly. Systém organizace lidské společnosti je perfektní. Každý něco umí a je v něčem dobrý. Tak proč se v tom více nerozvíjet?
Naše práce začala již v dětství. Tam nám nikdo neříkal, co máme dělat a jak to máme dělat. Přirozeně jsme dělali, co nás bavilo a den utekl jako voda. Jen si zkuste představit, kdybyste v práci pracovali, jako když jste byli malí a ještě vám za to někdo platil? Jako malí jsme totiž přirozeně dělali, co nás baví a vůbec jsme nad tím nepřemýšleli.
Rodiče nám ale různě komplikovali cestu zákazy, posměchem, tresty a dalšími ponižujícími technikami, čímž nám v hlavě vyrobili programy, jenž nám později brání se opět přirozeně vrhnout do oblíbené činnosti.
Představte si malého Honzu, který si staví hrad z písku. Maminka přijde a řekne: „Lepší by bylo to postavit takto“ nebo „Nestav to tak vysoké, stejně ti to spadne“. Co si malé dítě pomyslí ve své hlavičce? Řekl bych, že toto: „Stavím krásný hrad a mámě se nelíbí“ nebo „Stavím něco úžasného a vysokého a nevydrží to“. A hádejte, jak se tyto programy projeví v dospělosti v jeho práci? Nízkým sebevědomím, nízkou sebedůvěrou a ponižováním.
ZÍSKEJTE KONTROLU NAD SVOJÍ ZLOBIVOU HLAVOU
a objevte lepší verzi sebe sama odhalením špatných programů z dětství