Workoholismus: když práce není radost, ale pevnost

Neděle večer. Rodina se dívá na film a vy sedíte vedle s notebookem, protože „jen doděláte jednu věc". V pondělí budete v kanceláři první, v pátek poslední. Dovolenou plánujete podle toho, kde je signál. A když se náhodou zastavíte, nepřijde úleva — přijde neklid.

Jeden klient mi svůj pracovní den popsal takto: „Všechno musí být vždycky hotové. Není možné nikde udělat chybu. Musím dělat v předstihu, musím číst šéfovy myšlenky a dělat přesně to, co chce. Chodit domů včas? Není možné. Vždycky musím excelovat."

Všimněte si toho slova, které se v jeho větách opakuje: musím. Ne chci. Musím. Přesně v tom slově se pozná workoholismus — a přesně proto není totéž co pracovitost.

Pracovitý člověk pracuje pro něco. Workoholik proti něčemu

Pracovitý člověk pracuje pro výsledek, který ho těší — a když je hotovo, umí odejít. Workoholik pracuje proti něčemu: proti chybě, proti posměchu, proti pocitu, že nestačí. A proti tomu není nikdy hotovo.

U workoholiků nacházím v emoční mapě pořád stejné programy z dětství: nejsi dost. Nesmíš udělat chybu. Za chyby se pyká. Když selžeš, budou se ti smát. Tyto vzorce se v práci probudí a přes vnitřní bičování ženou člověka pořád dál: pracovat víc, být nejlepší, hlásit se na všechno, ukazovat šéfovi, jak je dobrý. Mnozí si k tomu budují síť spřízněných lidí — spojenců, kteří se za ně v případě konfliktu postaví.

A tady je ta nejsmutnější věta, kterou o workoholismu umím říct: místo aby člověk v práci realizoval svůj talent, stane se jeho práce přípravkou na obranu. Pevností, kterou celý život opevňuje, aby ho nikdo nemohl ponížit, aby nikdo nenašel chybu. Často je to tichá podoba krize středního věku — a u mužů bývá práce vůbec nejčastější únikem, protože je to jediné místo, kde vnitřní bič chválí.

Konkrétní krok: odpovězte si u své dnešní práce na jedinou otázku: pracuji k něčemu, nebo proti něčemu? Jestli je odpověď „aby se nic nestalo, aby nikdo nic nenašel, aby nikdo neřekl…" — právě jste poznali svůj motor.

Tělo má vlastní baterky — a jednou si vezme slovo

Teď to, co workoholikům říkám jako první: vaše tělo má své vlastní baterky a mozek velmi přesně kontroluje jejich stav. Jenže vnitřní tlak — být v zápřahu, uspokojovat lidi, předcházet všem chybám — ten hlas přehluší. Tělo říká „ubývá síla", a vy slyšíte jen „musíš excelovat".

Když na hlas těla dlouho neslyšíte, tělo si slovo vezme samo. Nejčastěji to vypadá takto: přijde náročná nemoc, nebo rodinná událost, která vás zastaví — anebo mozek jednoho dne prostě vypne zájem. Propadnete do letargie, do totálního nezájmu, někdy až do nenávisti k práci, kterou jste milovali. Není to rozmar. Je to chemie a elektřina, kterou mozek pouští do těla, protože vy jste odmítli slyšet jemnější signály. Pokud jste v této fázi, čtěte průvodce syndromem vyhoření — a zdravotní potíže vždy řešte souběžně s lékařem, koučink není léčba.

Konkrétní krok: napište si, jak vypadaly vaše poslední tři „signály z baterek" — únava, kterou jste přešli, bolest, kterou jste rozchodili, víkend, který nedobil. Tělo mluví dřív, než křičí. Teď víte, jak jeho řeč vypadá.

Cesta ven: z pevnosti zpátky k talentu

Cesta z workoholismu nevede přes „zpomalte a odpočívejte". To workoholik nedokáže — jeho programy mu odpočinek okamžitě přepíší na lenost a ohrožení. Cesta vede přes přepsání samotných programů: najít v emoční mapě věty „nejsi dost" a „za chybu se pyká", zjistit, kde se vzaly, a nahradit je vlastními.

Teprve potom se stane to podstatné: práce přestane být obranou a začne být tím, čím měla být od začátku — místem, kde realizujete svůj talent. Člověk, který přepsal mapu, pracuje dál, často i hodně. Ale pracuje z chuti, ne ze strachu. Umí odejít domů včas, protože už nemusí nikomu nic dokazovat. A chyba pro něj přestane být rozsudkem — stane se informací.

Konkrétní krok: udělejte tento týden jeden maličký experiment: odejděte jednou z práce včas, bez omluvy a bez dodělávání „jedné věci". A sledujte, co se ve vás spustí. Ten hlas, který uslyšíte, není pravda o vás — je to program. A program se dá přepsat.

Závěr: vaše hodnota se neměří vaším výkonem

Jestli si z tohoto článku máte odnést jedno: workoholismus není nadměrná láska k práci. Je to strach převlečený za píli — a proto se nedá vyléčit další dovolenou ani seminářem o time managementu. Dá se ale přepsat jeho zdroj. Znám lidi, kteří po té práci poprvé v životě zažili, že je práce těší i ve chvíli, kdy je nikdo nevidí. Nebude to zítra. Ale bude to.

Pokud na to nechcete být sami: pro lidi, kteří už něco dokázali a přesto neumí vypnout, vedu soukromou praxi. Pracuji v ní osobně a beru do ní nejvýše deset klientů ročně.