Proč jsem o Vánocích nestihl nic (a proč to není selhání)?

Tak tady jsem seděl na gauči v horském apartmánu. Venku sníh, vzduch jak křišťál, sauna v suterénu čeká. Konečně mám klid na ty webináře, na podcast, na ty články, co jsem odkládal celý rok. Konečně čas na ten trénink, co mi měl posunout byznys o level výš.

A co jsem dělal?

Koukal do stropu. Dýchal mělce jako člověk, co se bojí, že ho někdo uslyší. Měl jsem takový tlak na hrudi, jako kdybych si tam nechal zaparkovat auto. A jediný, co jsem dokázal vytěžit z celého dne, bylo přemýšlet o tom, proč sakra nic nedělám.

Den první: “Dobře, dneska se asi jen aklimatizuju.”
Den druhý: “Možná mám nějakou chřipku?”
Den třetí: “Co se to se mnou děje?!”

Tak jsem si říkal: Alesi, ty jsi přece kouč. Ty přece pomáháš lidem s jejich vnitřními paralýzami. A teď tady ležíš jako pytlík brambor a nemůžeš ani otevřít počítač.

Musel jsem to v sobě objevit, co se vlastně děje.

1. DOJEZD PO DLOUHODOBÉM NAPĚTÍ

Aneb: Maratonec nepadne v půlce trati, ale až v cíli

Znáš ten pocit, když celý rok jedeš? Webináře, marketing, emaily, klienti, obsah, nové projekty, staré projekty, co se rozpadají. Telefon pípá, hlava běží, tělo drží.

A drží to pěkně. Dokud musí.

Jenže v momentě, kdy přestane muset, spadne jako podťatý strom.

Představ si to takhle: Tvoje tělo je celý rok v permanentní pohotovosti. Jako kdyby měl vedle postele sedět tygr a ty musel mít oči stále otevřené, aby tě nesnědl. Kortizol ti běhá v žilách jako adrenalinová droga, sympatikus (ta část nervového systému, co ti říká “UTÍKEJ NEBO BOJUJ”) má permanentní službu.

A pak přijdou Vánoce.

Svět se zastaví. Lidi si dají pauzu. Emaily nepřichází. Klienti nevolají. Konečně můžeš vypnout.

A co udělá tělo?

Vypne.

Jenže nevypne jako milý telefon na noční režim. Vypne jako počítač, kterému jsem vytáhl šňůru ze zdi v půlce prováděného updatu. Prostě zhasne, s praskotem.

Je to přesně jako s tím maratoncem. Dokud běží, tělo drží. Adrenalin ho nese, endorfiny pomáhají, mozek říká “ještě kousek, ještě kousek”. Ale v momentě, kdy doběhne do cíle a může se zastavit? V tu chvíli přijde slabost. Kolena povolí. Dech se zadrhává. A někdy doběhne do cíle a rovnou padne.

Není to slabost.
Je to dojezd.

A přesně tohle se mi stalo. Celý rok jsem byl v cíli, táhl jsem to dál, protože jsem prostě musel. Práce, klienti, výkon, zodpovědnost. Ale jakmile tělo dostalo zprávu “teď už nemusíš”, tak prostě řeklo: “Dobře, tak teď spadnu.”

A spadlo.

Tlak na hrudi? To nebylo z lenosti. To bylo vyčerpané nervové zakončení, který celý rok drželo gumu nataženou a teď prasklo. Mělký dech? To nebylo z ničeho, to byl sympatikus, co pořád ještě nevěřil, že je konec, a čekal na další útok.

Takže ne, není to tak, že jsem byl líný.
Je to tak, že tělo konečně přestalo lhát.

2. PAST PRODUKTIVNÍHO ODPOČINKU

Aneb: Když i volno musí mít smysl

Tady je ta vtipná věc. Já jsem si nemyslel, že jedu do hor odpočívat. To znělo moc pasivně, moc jako promarněný čas. Já jsem jel produktivně regenerovat.

Cítíš ten rozdíl?

Měl jsem plán. Udělám ty dva webináře, co mám v hlavě už měsíce. Natočím podcast. Napíšu tři články. Projdu si ten trénink, na kterej se těším, a absorbuju ho do hlavy. A taky si odpočinu – procházky lesem, sauna, čerstvý vzduch, všechno to.

V hlavě mi to znělo skvěle. Konečně budu mít čas na věci, který mě posouvaj, a ještě si u toho oddychnu. Win-win, ne?

Ne.

Protože ve skutečnosti jsem si do batohu naložil další várku úkolů. Jenom s horským pozadím.

A víš, co se stane, když si člověk řekne “Mám TŘI DNY volna, takže MUSÍM stihnout X, Y a Z, jinak jsem to promrhal”?

Mozek to slyší takhle: “Teď už NESMÍŠ promarnit čas.”

A ouha, tlak je zpátky. Akorát teď nemá podobu deadlinů nebo emailů od klientů. Má podobu mě samotného, jak si říkám: “Hele, ty máš úžasnou příležitost, tak ji NEVYSRI.”

Takže jsem tam seděl na gauči. S vědomím, že bych měl být produktivní. S vědomím, že tenhle čas je vzácný. S vědomím, že lidi, co mají disciplínu, by už byli v půlce webináře.

A víš, co z toho vzniklo?

Paralýza.

Protože paradoxně: čím víc očekávání od volna máš, tím víc se zablokuješ. Je to jako když řekneš někomu “Tak se uvolni!” – a on se hned stáhne víc. Nebo jako když ti někdo řekne “Nezkoušej myslet na růžového slona” – a najednou nemůžeš myslet na nic jinýho.

Odpočinek se mi stal dalším úkolem na seznamu.
A tělo řeklo: ne, díky, tohle fakt nedám.

3. FREEZE: KDYŽ TĚLO VYPNE PROVOZ

Aneb: Proč jsem nemohl ani začít

Dobře, teď to bude trochu víc technický, ale slibuju, že to bude dávat smysl.

Nervový systém má v zásadě tři režimy:

1. Aktivace – To je ten běžný stav, kdy děláš věci. Pracuješ, řešíš, makáš. Sympatikus běží, jsi v akci.

2. Regulovaný klid – To je ten zdravý odpočinek. Parasympatikus převezme řízení, vydechneš, regeneruješ, tělo opravuje, co je potřeba. Spíš dobře, trávíš dobře, myslíš jasně.

3. Kolaps / zamrznutí (freeze) – A tohle je nouzový režim. Když je toho na tebe moc, když to nejde utéct ani to nebojovat, tělo prostě vypne. Znehybní se. Zavře krámy. Ochranný režim.

A hádej, kam jsem spadl já?

Ne do toho hezkýho regulovanýho klidu. Ne. Rovnou do freeze.

Příznaky? Jasný jako facka:

• Nemohl jsem začít. Ani otevřít počítač. Ani napsat první větu. Prostě nic.
• Těžko se mi dýchalo. Mělce, skoro neznatelně, jako bych se bál udělat větší nádech.
• Tlak v těle. Hruď sevřená, svaly stažený, celý jsem byl jak zauzlovaná šňůra.
• Nulová energie. A nebylo to jako únava po běhu. Bylo to jako vybitá baterie, kdy ani nabíječka nepomůže.

A tady je důležitá věc: Tohle není prokrastinace.

Prokrastinace je, když můžeš, ale nechceš.
Freeze je, když chceš, ale nemůžeš.

Je to, jako kdyby ti tělo řeklo: “Ne, kamaráde. Dál to fakt nejde. Tady sekám. Vypínám proud. Ochranná brzda. Klid. Ležíš.”

A já jsem tam fakt ležel. Protože tělo nešlo přesvědčit, že by bylo fajn ještě malinko zabrat. Tělo mi řeklo jasný NE a bylo mu úplně jedno, co si o tom myslím já nebo můj plán.

Není to selhání.
Je to nouzové vypnutí systému.
Tělo tě chrání před sebou samým.

4. TICHÉ EMOCE VE SVÁTEČNÍ PASTVĚ

Aneb: Co vyleze na povrch, když svět zpomalí

Tady jsem netušil, co mě čeká.

Během roku je pořád něco. Emails, hovory, úkoly, lidi, starosti, řešení. Mozek je neustále zaneprázdněný. Vědomá mysl má plné ruce práce s tím, co je venku, takže to, co je uvnitř, nemá prioritu.

Ale o Vánocích? Když se všechno zastaví?

Najednou je ticho.

A ticho je strašně hlasitý.

Začaly mi vylézat věci, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám uložený někde vzadu v hlavě. Pocity, který neměly jméno. Smutek, který neměl příčinu. Osamění, i když jsem technicky sám chtěl bejt. Otázky typu:

“K čemu to vlastně všechno je?”
“Kam to všechno spěchám?”
“Co kdyby… nic z toho nemělo smysl?”

Ne, není to deprese. Není to krize. Je to prostě nahromaděnej emoční materiál, kterej celej rok tlačíš dolů, protože na něj není čas. A pak přijde moment klidu – a on vypluje na povrch jako bublina.

Představ si to jako skříň, do který celý rok cpeš oblečení. Otevírat ji nechceš, protože by se to všechno vysypalo. Tak jen tlačíš dveře, cpeš to dál dovnitř, a makáš dál. Ale o Vánocích? O Vánocích někdo přijde a řekne: “Tak jo, pojďme tu skříň otevřít.”

A ono se to vysype. Všechno najednou.

A nejhorší je, že nevíš, co s tím. Protože přes rok jsi byl zvyklej řešit. Měl jsi úkoly, problémy, akce. Tady nemáš nic k řešení. Jen divný, nepříjemný pocit uvnitř, kterej nikam nespěchá a nic od tebe nechce. Prostě je.

A člověk, kterej je zvyklej dělat, najednou neví, jak prostě být.

5. TĚLO CHTĚLO JINÝ DRUH REGENERACE

Aneb: Žádný plán jako skutečný odpočinek

Takže tady je pointa celé story.

Já jsem měl plán na “regenerační práci”. Zní to dobře, že jo? Budu dělat věci, který mě nabíjej. Učení, tvorba, růst. To přece není práce, to je radost.

Ale tělo si řeklo: “Ne, kamaráde. Já nechci jiný druh práce. Já chci NEPLÁN.”

A tady je ten zásadní rozdíl:

Dělat jiné věci ≠ Nic nemuset

Můžu si říct: “Dneska nepracuju, jdu do lesa.” – Ale pořád je to něco, co dělám. Pořád je tam akce, záměr, cíl.

Skutečný odpočinek je, když nemusíš vůbec nic. Ani se rozhodovat. Ani mít plán. Ani vědět, co bude za hodinu.

Prostě být. Jako kočka na parapetu. Ležet, dýchat, koukat z okna. A je úplně jedno, jestli je to produktivní nebo ne.

Můj mozek to nechápal. “Jak to myslíš, nic? Vždyť máme spoustu času! Mohli bychom…”

Ale tělo řeklo: “Ne. Tohle není vyjednávání. Já jsem unavený. A dostanu, co potřebuju – dobrovolně, nebo násilně. Ty si vyber.”

Takže si to vzalo násilně. Tři dny freeze. Tři dny, kdy jsem nemohl skoro nic.

A teprve až čtvrtej den, když jsem se úplně vzdal toho, že něco zvládnu – tak se to začalo zlepšovat. Jakmile jsem přestal bojovat s tím, že nic nedělám, začal jsem zase normálně dýchat.

Lekce?

Skutečný reset není změna činnosti. Je to odstranění nutnosti výkonu.

Není to o tom dělat něco jinýho.
Je to o tom nic nemusit.

Co jsem se naučil (a co s tím)

Tenhle článek není rada, jak to příště udělat líp. Je to spíš svědectví o tom, jak to dopadne, když ignoruješ signály vlastního těla tak dlouho, až ti je prostě vnutí.

Ale pár věcí jsem si odnesl:

1. Nebyl to můj fail.
Byl to signál. A důležitej signál. Že můj systém potřebuje víc než jen změnu prostředí nebo “produktivní odpočinek”. Potřebuje skutečnej, „žádný cíl žádný plán nic se nemusí” reset.

2. Respekt k tělu znamená akceptovat i “neproduktivní” stavy.
Ne vždycky musím makat. A není to slabost. Je to údržba. A když to ignoruju, tělo si to vynutí samo.

3. Možná příště nenaplánuju odpočinek. Prostě si ho dovolím.
Bez agendy. Bez “využiju čas na…”. Prostě budu. A když se mi náhodou bude chtít něco dělat – fajn. A když ne – taky fajn.

Protože největší paradox je toto:

Čím víc se snažíš odpočinek “dobře využít”, tím míň si odpočineš.
Čím víc se vzdáš plánu, tím líp se zregeneruješ.

Takže pokud se ti tento článek trefil do živýho – nejsi sám. A pokud jsi taky “nic nestihl” o Vánocích – gratuluju. Možná ses vlastně naučil něco mnohem důležitějšího, než kdybys stihl všechno.

A teď mě omluv, jdu si lehnout na gauč. Bez plánu.

P.S. Pokud znáš někoho, kdo taky “promrhal svátky” a trápí se z toho – pošli mu toto. Možná to pomůže.