Jak najít klid uprostřed chaosu: Rozhovor s koučkou Petrou Pincovou

Pamatujete si období, kdy jste sama cítila, že se vám život „rozpadá pod rukama"?

Pokud přeskočím nějaké nepříjemné události v dětství, tak těchto momentů bylo v mém životě několik. Jedno velmi náročné období bylo po návratu zpět do ČR, kdy jsem 5,5 roku žila v zahraničí. Byť jsem se vracela do rodné země, v podstatě jsem začínala znovu (nové bydlení, práce, platové podmínky).

S novými zkušenostmi a otevřenější optimističtější myslí jsem v každodenní realitě a interakcemi s lidmi spíše narážela a připadala si někdy jako mimozemšťan.

Některé vazby se během těch let mimo ČR zpřetrhaly, některé ochladly a blízcí si mezi tím v ČR vytvořili vlastní životy. První 3 měsíce po příjezdu byly velmi náročné. Úplná integrace trvala necelé 2 roky.

Další náročné situace byly spojeny s krizí v partnerských vztazích, které se blížily ke konci. Nejtěžší období pro mě pak bylo po ukončení 7 letého vztahu krátce před dovršením 31 roku, kdy jsem si přišla už stará s pocitem toho, že už mě nebude nikdo chtít.

Práce v korporátu byla spíše přežívání a do toho jsme řešili majetkové vyrovnání. Otázkou tedy bylo co dělat dál, jak a kde znovu najít chuť žít v osobním i pracovním životě.

Co pro vás tehdy bylo nejtěžší – a co vás přimělo přestat hledat řešení venku a začít se dívat dovnitř?

Nejtěžší pro mě byl pocit toho, že najednou jsem na většinu věcí sama, biologické hodiny tikaly, čas plynul, práce už mě nebavila a já věděla, že musím začít něco dělat jinak, jinak budu dostávat stále stejný výsledek.

Už od teenagerského věku jsem se zamýšlela nad smyslem života a zajímaly mě odpovědi na otázku: Proč?

Osobní rozvoj mě vždy zajímal, spíše tedy ten v profesní sféře, nicméně jsem se vždy dozvídala stejnou věc - že je to o mně a mém vnitřním postoji a vnímání, i když ego, hlavně v těch partnerských vztazích, mi říkalo spíše opak.

Tenkrát jsem chtěla podniknout několikaměsíční cestu do Asie, odpojit se od toho, co mě zde ovlivňovalo a najít tam odpovědi.

Začala jsem ale před odjezdem chodit na kurz salsy, abych přišla na jiné myšlenky a seznámila se s novými lidmi. Potkala jsem také kouče Aleše Kalinu. Poměrně rychle jsme se spřátelili. Po pár hlubokých debatách jsem pochopila, že i když pojedu přes půl světa, tak sice na něco přijdu, něco nového se naučím a zažiju, ale svou hlavu se svým původním nastavením si povezu pořád s sebou.

Říkáte, že nepotřebujeme nový život, ale nový pohled na ten, který už máme. Kdy jste si tuto myšlenku opravdu uvědomila?

Někde uvnitř jsem cítila, že můj život není špatný, byl zatížen některými nepříjemnými prožitky v dětství, přesto jsem se zaměřovala spíše na výkon, to negativní, co nefunguje a co je potřeba udělat lépe, než na to pozitivní a nedokázala jsem plně ocenit to hezké a užít si přítomný okamžik.

Nejdříve jsem na koučink chodila pár měsíců jako klient a právě zde jsem si to začala plně uvědomovat - že na to, jaké jsem dostala na začátku života karty, tak můj život je vlastně skvělý bez větších omezení.

Jakou roli sehrál koučink a práce s Emočními rovnicemi ve vaší vlastní proměně?

Zásadní! Začala jsem si uvědomovat, co stojí za strachy, bloky a překážkami, které se v mém životě děly. Kým, kdy a kde jsem byla ovlivňována, jaký to mělo vliv na můj vývoj, obraz sama sebe a mé rozhodovací procesy.

Analýza jednotlivých situací během schůzek a mého aktuálního počínání mi o sobě začala prozrazovat, kde páchám škody jak na sobě, tak na vztazích s druhými. Postupným zpracováním jsem se začala dostávat ke svému autentičtějšímu Já.

Dnes máte šest let praxe a pomáháte lidem zbavit se vnitřního chaosu a starých programů. Jaké vzorce u klientů potkáváte nejčastěji?

Nejčastěji se setkávám se vzorci, které blokují mé klienty udělat další krok (projevit svůj názor, potřebu, změnit práci, opustit vztah, změnit svůj postoj nebo uskutečnit své plány a sny).

S tím jsou často spojeny vzorce, které mohou způsobovat úzkostné pocity v různé míře a tím zabraňovat v posunu vpřed, prožívání vnitřního klidu a užívání si přítomného okamžiku. Dále pak vzorce, které mají přímý vliv na jejich sebevědomí, sebehodnotu a negativní vnímání sebe sama.

Ve spolupráci s vámi lidé často mluví o větší stabilitě, jistotě a odvaze žít podle sebe. Co se podle vás musí změnit jako první, aby taková proměna mohla nastat?

Z mého pohledu je důležité pro jakoukoliv změnu si nejdříve uvědomit a pravdivě k sobě zhodnotit, kde se právě nacházím a že mohu mít nějaký "problém", na který je fajn se podívat. Pak je důležité se zaměřit na sebevědomí, vlastní sebehodnotu, jedinečnost a rozklíčovat vzorce, které mi brání v tom je vidět a s klidem prožívat.

Prošla jste rozchodem, finanční nejistotou i frustrací z práce. V čem vám tyto zkušenosti dnes pomáhají být lepší koučkou?

Díky vlastním zkušenostem (i těm dobrým) a toho, že jsem si sama někdy sáhla mentálně hodně hluboko, si myslím, že se dokážu na klienty lépe navnímat, lépe porozumět jejich mentálnímu nastavení, bolestem, řídícím motivům a rychleji zacílit na příčinu jejich potíží.

Co vás přivedlo ke studiu ve Škole koučinku Emočních rovnic a čím vás jako kouče tato metoda odlišuje od jiných přístupů, se kterými jste se setkala?

První určitě bylo osobní setkání s koučem Alešem Kalinou a poté několikaměsíční práce sama na sobě v koučinku a práce s Emočními rovnicemi. Změny v myšlení a přístupu byly veliké. V kombinaci s tím, že jsem zrovna hledala nový směr ve své kariéře, mi koučink s jeho přidanou hodnotou na lidský život najednou přišel jako jasná volba.

Měla jsem možnost, v rámci experimentování sama na sobě, projít spoustou druhů metod, které pracují s podvědomím. Metoda Emočních rovnic mi přijde skvělá v tom, že je systematická, komplexní a postupná.

Respektujeme momentální mentální rozpoložení klienta a jeho obranné mechanismy - tzn. jdeme jen tam, kam nás obranný mechanismus pustí, aby nedošlo k ještě větším škodám.

Můžeme cílit i na jednotlivé detaily, které v konečném důsledku tvoří celek a i v nich může být zakopaný pes. Díky systematičnosti a detailu mi klienti často říkají, že vidí mnohem rychlejší a trvalejší posun než u jiných přístupů.

Jak poznáte, že je klient skutečně připraven na změnu – a kdy je naopak ještě příliš brzy?

Příliš brzy je většinou v okamžiku, kdy se klient domnívá, že existuje instantní řešení na jeho dlouholeté potíže, že změna bude okamžitá nebo do druhého dne a že změnu za něj udělá někdo jiný.

Naopak to, že je klient skutečně připraven poznám podle toho, že již udělal vnitřní rozhodnutí, že změnu chce, že to myslí vážně, naslouchá, ptá se, zajímá se. Ví, že změna je proces a je připraven pracovat.

Co byste vzkázala lidem, kteří cítí, že změnu potřebují, ale stále ji odkládají ze strachu, pochybností nebo nejistoty?

Zastavte se a uvědomte si, co díky odkládání vlastně ztrácíte. Ztráty mohou a často jsou neúměrné strachu a pochybnostem, které v tuto chvíli prožíváte.

Uvědomte si, že můžete přicházet o čas, dobrý pocit, energii, peníze a často i zdraví.