Odsekněte mozek od své budoucnosti

Určitě jste zažili otravné otázky své hlavy: „Co budeme dělat zítra?“ „Co budeš dělat za hodinu?“ „Jaká asi bude schůzka?“

Měl jsem kolegu, který si plánoval aktivity po hodinách. Dokonce i čtení na neděli večer.

Mně mozek umí krokovat hodinu po hodině a zkoumat, co mě později v dalších hodinách dne čeká; zda je nadcházející aktivita dostatečně zajímavá. Objeví-li, že není, cítím bolestivou emoci, jež jako blesk projede mým tělem od hlavy až k patě.

Proč se má hlava zabývá zkoumáním činností, jež leží v budoucnosti?

Protože je tak nastavená. Potřebuje se ujistit, že se nebude nudit. Potřebuje vědět, že přicházející aktivity nepřinesou bolest a zklamání.

Je potřeba pochopit, že v hlavě sídlí pouze mozek, jenž pracuje tak skvěle, že vnímáme jeho výtvory jako své vlastní. Musíme pochopit, že tyto výtvory – myšlenky a emoce – jsou pouze produktem jeho činnosti. Nepochopíme-li, stáváme se strojem, kterému je diktováno, co má dělat.

Kdo ví, co jsme prožívali v dětství?

Jak se k nám chovali naši rodiče? Možná nás strašili, vyhrožovali nám. Naučili jsme se proto přebývat v bezpečnostním módu tak, že skenujeme, co přijde.

Pozorování všeho, co leží v budoucnosti, je vysilující proces a stojí nás hodně sil. Přitom jde o zbytečný proces, který můžeme odstřihnout dvěma způsoby:

1. Neustále vracet myšlenkový proces do přítomnosti. Do stavu teď a tady.
2. Uvědomit si, které Emoční rovnice řídí mozek, aby se neustále vrhal do budoucnosti a hlídal, co se bude dít. Tyto rovnice je potřeba najít a vymazat je z hlavy.

Například já jsem se v dětství naučil, že nuda bolí. Měl jsem hodně domácího vězení v bytě 2+1 a jako mladý kluk jsem se bolestivě nudil v prostředí, kde už jsem všechno znal a možnosti zábavy byly omezené. Televize měla 2 programy a počítače ještě neexistovaly.

STOP veškeré nudě!

Můj mozek se naučil, že nesmí dopustit nudu. Proto dnes neustále hlídá nadcházející aktivity, aby zajistil, že nebude docházet k nudné prázdnotě.
Uvědomil jsem si, že o jeho práci nestojím, a poslal jsem svůj mozek kamsi. Ignoruji jeho upomínky o blížící se budoucnosti a vracím ho stále do přítomnosti. Moc mu to zatím nejde. Snad 50x denně mi připomene, co mě čeká asi v tomto tónu:

• Za chvíli jdeš do sauny. Koho tam asi potkáš?
• Myslíš si, že nákup bude zajímavý?
• Možná káva nebude tak dobrá.
• Kdo ví, jaká bude dnes schůzka s klientem?
• Kdy už půjdeš nakoupit?
• Myslíš, že sauna bude zábavná?
• A co zítra? Jaký máš program?
• Co budeš dělat, když přijde návštěva?
• atd. atd. atd.

Neúnavný našeptávač, kterého si kdysi církev spletla s ďáblem.

Síly beroucí, jenom si od něj všechno vyslechnout a věnovat hliněnému mozku pozornost. Kašlu na něj. Ignoruji ho. Je to stroj, který mi unavuje život. Vracím jej do přítomnosti a poučuji jej, že chci, aby mě neotravoval.

Umím si svůj život ohlídat sám.

Postupně poslouchá. Vím, že jednou ho pokořím a bude mě poslouchat na slovo. Aby ne, sídlí přece v mé hlavě a má hlava patří mně.