Proč stále potkáváme nesprávné typy partnerů?

V životě neexistují náhody ani osud, i když se nám to může zdát. Všichni si dobrovolně vytváříme svůj vlastní svět a není na místě se při pohledu na své dílo zlobit, ponižovat se, či se trápit.

Hezky se to říká. Praxe je však odlišná od moudrých slov. Lidé na setkáních, kam přicházejí řešit své vztahové problémy, se mnou sdílejí až neuvěřitelné historky. Vyprávějí mi, jak se zařekli, že určitý typ partnera již nechtějí ani vidět, a zanedlouho skončili se stejným v jedné domácnosti.

Vztahy s alkoholikem

Dokonce jsou i případy, kdy jako dítě viděli otce, jak v alkoholovém opojení ponižoval matku, a zařekli se, že se nikdy nespolčí s alkoholikem. Jejich první manželství však ukazovalo pravý opak. Rozvedli se po několika násilných střetech a s ještě větším přesvědčením se pustili do hledání nového vhodného partnera podle svých představ. Ani jejich druhá volba nepřinesla žádaný výsledek. Další partner upadl do závislosti na alkoholu po nezdařeném podnikání.

Dělám nadstandard a stejně je to málo

Jiný životní příběh poukazuje na smutný život ženy, která stále vydávala svoji lásku a snahu, aby vše v domácnosti bylo co nejlepší, aby všichni byli spokojeni a plni radosti. Aby vše bylo nažehlené a urovnané, aby vždy bylo chutně navařeno a uklizeno. Stala se z ní novodobá služka. Jako malá totiž prožila nedostatek domácí pohody a lásky a do hlavy se jí zapsaly věty „Láska nepřichází zadarmo“ a „Pochvalu si musím zasloužit“.

Tak posluhovala všem, ale nebyla rovnocennou partnerkou. Po několika letech si manžel našel jinou ženu, která neměla sice tak dobře naklizeno a navařeno, ale stala se lepší společnicí. Ženě se potvrdila její zapsaná pravda, a zůstala raději několik let sama, než aby prožila novou vztahovou katastrofu. Její další partner zápasil s rakovinou…

Partneři tyrani

Do třetice uvedu příběh týrané ženy, která se vždy seznámila s milými muži, ale nakonec se z nich vždy vyklubali tyrani. Její bolest neměla konce.

Vždy na začátku se vše zdálo perfektní, ale s drastickým koncem. Někteří partneři ji týrali fyzicky, jiní psychicky a ti další finančně. Při pečlivém rozboru životních situací jsem došel k poznání, že se sice narodila ve spořádané rodině, ale rodiče na ni neměli dostatek času a do její hlavy se zapsalo „Nemám žádnou hodnotu“ a „Za pravdu trpím“.

Proč nás bolest nepoučí?

Jak je tedy možné, že přes všechna ta utrpení prožíváme ty samé bolesti? Proč děláme sami sebe nešťastnými? Proč si stále hledáme ty samé partnery, se kterými vytváříme to samé stále dokola?

Je to proto, že nedoceňujeme sílu svého mozku. Pokud se do naší hlavy zapíše určitá pravda, tak bude vždy prosakovat do naší současnosti. Tyto pravdy se z 80 % dostávají do hlavy v době raného dětství a bez souhlasu našeho vědomí. Jejich působením se stáváme obrazy svých vychovatelů.

Co si zapíšeme do hlavy, bude se dít i nadále

• Kdo si během života zapsal, že se nemůže na nikoho spolehnout, tak si najde partnera, na kterého se jen stěží bude spoléhat.
• Kdo si zapsal, že není důležitý, ten si najde partnera, který ho bude považovat za nedůležitého.
• Kdo se jako dítě cítil opuštěný, najde si partnera, který ho opustí.
• Kdo si zapsal, že musí vždy uspokojit své okolí, tak si najde partnera, který nebude mít nikdy dost.

V životě tento princip funguje s matematickou přesností. Je proto záhodno jej využít ve svůj vlastní prospěch, a ne se jím nechat ničit. Všichni v sobě máme několik desítek zapsaných pravd, které si, ať již vědomě nebo nevědomě, potvrzujeme během své životní cesty.

Vyhledáváme si agresivní partnery, dominantní generály, bezemoční trosky, chladné a bezcitné workholiky, líné povaleče, neoblomné obhajovatele, alkoholiky a hazardéry tak dlouho, dokud neobjevíme naše staré vzorce a nezměníme je ve svůj prospěch.