Panické ataky bez příčiny? Příběh muže, který byl silný až moc dlouho

Na první pohled měl Marek všechno – spokojený vztah, dobré pracovní zázemí, těšení se na narození prvního dítěte. A přesto ho začaly z ničeho nic přepadat panické ataky. Bez zjevné příčiny. Bez předchozího strachu. Jen tlak, sevření a pocit, že něco není v pořádku. Když nepomohly ani předepsané léky, rozhodl se jít hlouběji. Tento článek je příběhem muže, který hledal odpovědi tam, kde je většina lidí raději nehledá – uvnitř sebe.

Marek se ke mně přihlásil na on-line sezení. Než jsme začali pracovat, vedli jsme spolu krátký úvodní hovor, během kterého mi popsal, co ho trápí. Říkal, že má hezký vztah, s partnerkou čekají první miminko a v práci se mu daří. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco dít.

A přesto – bez varování – přicházely panické ataky. Nepředcházela jim žádná konkrétní obava nebo strach. Jen nával, stažení, tlak. Nerozuměl tomu. Na doporučení mu psychiatr předepsal antidepresiva, ale ataky se po nich ještě zesílily. „Já vůbec nevím, proč se mi to děje,“ řekl tiše. A právě tam jsme začali – u poctivého nevědění, které bývá tím nejpravdivějším místem, odkud se dá vydat na cestu zpět k sobě.

Co všechno se skrývalo pod panikou, která neměla důvod

1. Vztah s otcem

Otec ho často ponižoval. Kritizoval. Dával mu najevo, že není dost. Tato slova v něm zanechala hluboké rýhy. Dnes si nese přesvědčení např.:

• „Nikdy nebudu dost dobrý.“
• „Podle otce nebudu mít peníze.“
• „Otec chtěl něco víc, než jsem já.“

2. Strach z projevení emocí a zranitelnosti

Učil se být silný. Nebo alespoň tak vypadat. Emoce? Ty byly nebezpečné. Slabost. Zranitelnost. Něco, co může být snadno použito proti němu:

• „Projevit emoce je slabost.“
• „Když ukážu emoce, lidé to využijí proti mně.“
• „Před lidmi jsem byl falešně silný.“

3. Přetížení zodpovědností

Po rozvodu rodičů se snažil být oporou pro matku. Malý kluk, který nesl zodpovědnost dospělého. A tenhle pocit, že musí, že nemá na výběr, si nesl dál:

• „Musím všechno hned řešit.“
• „Každému se snažím hned pomoct.“
• „Když budu odpočívat, něco mi uteče.“

4. Vztah k práci a penězům

Práce se pro něj stala útočištěm i pastí. Místo, kde mohl dokazovat svou hodnotu – a zároveň se v ní ztrácet. Uklidňovalo ho, že je užitečný a zajištěný:

• „Práce mě drží v jistotě.“
• „Když budu odpočívat, nebudu vydělávat peníze.“
• „Odpočinek jsem vyměnil za peníze.“

5. Nedostatečná péče o sebe

Marek se dlouho nevnímal. Neptal se sám sebe, co potřebuje. Tělo vnímal jen jako nástroj, který má fungovat. A fungoval. Dokud se nezačal hroutit:

• „Nemám dobrou životosprávu.“
• „Spánek tolik nepotřebuji.“
• „Raději něco dělám, než bych odpočíval.“

6. Dynamika s partnerkou

Marek měl potřebu být oporou. Až přehnaně. Místo vztahu dvou dospělých partnerů se někdy ocital v roli zachránce, zatímco kritiku partnerky vnímal jako ohrožení:

• „Ženám musím odlehčit jejich tíhu.“
• „Žena mě kritizuje a útočí na mě.“
• „Pro ženu nejsem někdy dost dobrý.“

Proč přicházejí panické ataky?

Protože někdy tělo začne mluvit za nás. Když emoce dlouho nemají prostor, když jsme příliš silní na to, abychom si přiznali, že už nemůžeme. Když jsme příliš výkonní, příliš ochotní, příliš odpovědní – a přitom se uvnitř něco tiše bortí. Panická ataka není chyba. Je to zpráva. Signál, že něco důležitého zůstává bez pozornosti. A Marek pomalu začal chápat, že tyto záchvaty nejsou nepřítel. Jsou pozvánkou – zastavit se, zpomalit a konečně začít slyšet sám sebe.

Co jsme spolu na koučinku dělali.

Především jsme se ponořili do hloubky. Hledali jsme vzorce, které Marek přijal už dávno – často nevědomě. Byly to přesvědčení, která jeho mysl kdysi přijala jako pravdivá. Ne proto, že by skutečně byla pravdivá. Ale protože v danou chvíli dávala smysl. Byla to mapa přežití. Jenže ta mapa ho dnes vedla stále dokola tím samým bludištěm tlaku, napětí a tichého strachu.

Začali jsme zpomalovat. Dovolit si vnímat. Pojmenovávat věci pravými jmény – bez obalu, ale s respektem. Učil se říkat „ne“ tam, kde byl zvyklý se přizpůsobit. Dovolit si odpočinek tam, kde byl zvyklý tlačit. A možná poprvé v životě se podívat na vztah s matkou a začít si pokládat otázku: Co z toho je ještě moje zodpovědnost – a co už není?

Postupně se také učil mluvit jinak se svou partnerkou. Ne z pozice zraněného chlapce, který se brání. Ale z pozice zralého muže, který umí sdílet i to, co je mu těsné – a přesto zůstat pevný a přítomný.

A dnes?

Na poslední terapii byl Marek klidnější a vyrovnanější. Říkal, že se cítí výborně – a nebyla to jen slova, bylo to z něj znát. Už čtrnáct dní bez jediné ataky. Pod dohledem lékaře začal postupně vysazovat antidepresiva. Co se ale změnilo nejvíc, byla jeho každodennost.

Začal opravdu používat to, co jsme spolu v koučinku objevili. Nastavovat hranice. Víc vnímat své tělo. Všímat si jemných signálů, které dříve přecházel – a které vedly až k panice. Začal běhat, jíst pravidelněji, a hlavně: dovolil si spát. Když je unavený, opravdu si odpočine. Ne jako únik, ale jako akt péče o sebe. Tyto zdánlivě obyčejné kroky se staly klíčem k něčemu mnohem hlubšímu – k novému vztahu se sebou samým.

Možná i vy právě teď potřebujete slyšet: Možná to znáte – všechno by mělo být v pořádku, ale něco ve vás říká, že není. Marek nemusel všechno rozebírat roky. Stačil měsíc hlubší práce a ochota konečně slyšet, co jeho tělo a duše říkají.

Skutečná změna nezačíná tehdy, když zmizí strach, ale když mu přestaneme utíkat. „I váš příběh může mít jiný směr. Možná právě teď.“