Jak koučka Bronislava Mahslonová pomáhá lidem najít vnitřní sílu

Když se ohlédnete zpět, co vás osobně přivedlo k rozhodnutí pracovat s lidmi hlouběji než jen na úrovni výkonu, cílů a výsledků?

K hlubší práci mne přivedly životní, pracovní zkušenosti s využitím silných stránek (dle Gallupa) – RELATOR, HARMONY, WOO, DELIBERATIVE, DISCIPLINE, RESTORATIVE, CONSISTENCY, STRATEGIC, SELF-ASSURANCE, MAXIMIZER s prvenstvím ve skupině – VZTAHOVÉ. Dále pak zkušenost, že výsledky samy o sobě nestačí.

Vlastní osobní cesta, kdy výkon přestal být smyslem. Přispěly tomu silné momenty s klienty, které mně „přesměrovaly", jakož i vnitřní hodnotová shoda, že chci pracovat s lidmi jako s celistvými bytostmi, se vztahem k sobě, k druhým.

Mohu říci, že k výkonu mě přivedla profese, ale k hloubce zkušenost, bez ní výkon dlouhodobě nefunguje — ani lidsky, ani profesně.

Máte za sebou více než deset let zkušeností z korporátního prostředí. Co vám tato etapa dala – a co vám naopak začalo chybět?

Začala jsem u cílů, ale zůstala jsem u lidí, protože právě tam se rodí změny, které dávají smysl i dlouhodobě. Dalo mi to pochopení, že se chci věnovat pouze lidem, nikoliv naplňovat cíle a věnovat se pracovním výkonům.

Ve své práci často mluvíte o tom, že lidé opakují stejné chyby a situace. Kde podle vás tento „vnitřní vzorec" nejčastěji vzniká?

Tento vzorec vzniká zápisem do vědomí v útlém věku. Což je: jak jsme se naučili, že získáme lásku, bezpečí a uznání. V okamžicích, kdy jsme museli něco potlačit, abychom „zapadli". V neuzavřených emočních zkušenostech.

V identitě: kým jsem se musela stát, abych přežila. Lidé neopakují stejné situace proto, že by byli nepoučitelní, ale proto, že jejich nervový systém se drží strategií, které jim kdysi pomohly přežít.

Vzorec není chyba v charakteru, je to paměť minulého bezpečí, která dnes už neodpovídá realitě.

Pamatujete si moment, kdy jste si řekla, že chcete jít cestou koučinku a mentoringu jinak – hlouběji a opravdověji?

Rozhodnutí nevzniklo z hlavy, ale z vnitřního zlomu, kdy už nešlo pokračovat „postaru". Uvědomění: „Tohle už mi nestačí." Potřeba být s tím člověkem jinak, autentičtěji.

Vlastní vnitřní proměna, která změnila můj pohled, jakož i hodnotové rozhodnutí: jaký typ průvodkyně chci být.

Nepřestala jsem chtít, aby lidé podávali dobré výkony, jen jsem pochopila, že bez vnitřní změny za ně platí příliš vysokou cenu. Rozhodla jsem se jít hlouběji ve chvíli, kdy jsem už nemohla přehlížet, že za „problémy s cíli" se skrývají příběhy, které si zaslouží být slyšeny.

Co pro vás osobně znamenalo setkání s metodou Emočních rovnic a studium ve Škole koučinku Aleše Kaliny?

Setkání s Emočními rovnicemi a Školou koučinku pro mě nebylo rozšířením dovedností,ale změnou perspektivy — pochopila jsem, že skutečná změna nevzniká z tlaku na výkon, ale z porozumění tomu, co se v nás odehrává pod povrchem.

Dalo mi to nejen metodu, ale i odvahu pracovat s lidmi v místech, kde se netvoří jen nové cíle, ale nové porozumění sobě samým.

Byla to jasná volba po úzkém výběru metod, vzhledem k jednoduchosti, jasnosti a logickému pochopení pro kohokoliv. Studium mi dalo setkání s dalšími stejně nastavenými lidmi, profesionály, uvedlo mne do světa této práce a posunulo mne profesně ve využití této metody.

Říkáte, že pomáháte lidem zbavit se opakování nepříjemných věcí v životě. Jak se obvykle mění jejich vnímání sebe sama během spolupráce s vámi?

Přecházejí:

• od „Se mnou je něco špatně" → k: „Dává smysl, že reaguji takhle"
• od: „Musím se víc snažit" → k: „Mohu se rozhodovat jinak"
• od: „To se mi prostě děje" → k: „Mám vliv na to, co si do života pouštím"
• od: „Musím si to zasloužit" → k: „Moje potřeby mají hodnotu"
• op: „Taková už jsem" → k: „Mohu být i jiná"

Klienti odcházejí s tím, že už se nesnaží „opravit", ale začínají se k sobě chovat jako k někomu, koho stojí za to chránit a respektovat. Největší změna není v tom, co se jim děje, ale v tom, jakou pozici vůči sobě i okolí zaujmou.

Vaše práce propojuje tělo, emoce i mysl. Jakou roli podle vás hraje fyzická kondice a zdraví v osobní a profesní rovnováze člověka?

Jsou nedílnou součástí pro rovnováhu. Fyzická kondice pro mne není „bonus", ale základní pilíř stability člověka. Tělo je nosičem psychické zátěže — ne jen její obětí.

Bez tělesné stability není dlouhodobě možná emoční regulace. Vztah k tělu odráží vztah k sobě samému. Tělo je často nejrychlejší cesta ke změně, když hlava už chápe, ale nic se neděje.Tělo není jen doplněk osobního rozvoje, je to základna, ze které vůbec můžeme zvládat emoce, vztahy i profesní zátěž.

Když je tělo dlouhodobě přetížené, žádná práce s myslí to sama nevyváží. Rovnováha začíná tam, kde skutečně žijeme — v těle.

Za posledních šest let máte odkoučováno přes 3800 hodin. Co mají lidé, kteří u vás skutečně projdou změnou, společného?

Přebírají zodpovědnost za svůj život, jsou ochotni cítit nepohodlí, podívat na sebe bez obhajování ega, nehledají zázračnou techniku, nacházejí sebe samého a dělají kroky vpřed. Vztah s koučem berou jako spolupráci, ne jako servis.

Dnes působíte také jako lektorka. Co vás nejvíce naplňuje na předávání zkušeností budoucím koučům a průvodcům?

Naplňuje mne jejich odvaha, respekt, pochopení a spolupráce. Vidím, jak se jim mění způsob myšlení, ne jen dovednosti. Sleduji, jak se učí důvěřovat sobě, ne jen metodě. Učím lidi, jak pracovat se sebou, ne jen s ostatními. Vzniká komunita.

Nejvíc mě naplňuje, když vidím, že z lidí mizí potřeba dokazovat svou hodnotu a objevuje se klidná kompetence a lidskost.

Co byste vzkázala lidem, kteří cítí, že jsou připraveni na změnu „tady a teď", ale stále váhají udělat první krok?

Vykročte do toho s jasným rozhodnutím a odvahou "Tady a Teď"! Nečekejte, až strach zmizí, ON nezmizí. Jen se zmenší, když vy se hnete. Nemusíte vědět, kam přesně dojdete, stačí vědět, že takhle už nechcete pokračovat.

Perfektní okamžik je iluze, ale reálný život se mění uprostřed chaosu. Proto, když to nezkusíte, máte jistotu jen jedné věci: že se nic nezmění. Nejde o velké rozhodnutí na celý život, jde o malý krok na další kapitolu.

Změna nezačíná ve chvíli, kdy jste si jistí, začíná ve chvíli, kdy jste ochotni to zkusit i bez jistoty. Odvaha není pocit, odvaha je rozhodnutí, které uděláte i se strachem.