Jak koučka Hana Šrámková pomáhá lidem najít cestu z chaosu

Kdy jste si poprvé uvědomila, že obraz síly a dokonalosti, který jste navenek žila, vás postupně vzdaloval od vás samotné?

Až ve chvíli, kdy jsem si dovolila přestat si namlouvat, že když všechno zvládám, musí mi být dobře. Měla jsem krásné věci – úžasné syny, práci, smysl, realizaci. Nebyl to prázdný život. Ale uvnitř mě žila tichá únava, kterou jsem dlouho považovala za normální. Síla, na kterou jsem byla zvyklá, vznikla kdysi dávno z nutnosti – po ztrátách, které se nedaly obejít. Jenže co mě tehdy zachránilo, mě později začalo odpojovat od jemnějších částí sebe.

Ve vašem příběhu hraje velkou roli tělo, které vás „zastavilo". Jak jste tehdy pochopila, že už nejde dál pokračovat stejným způsobem?

Tělo se neozvalo naráz. Ozývalo se vytrvale. Váha se měnila. Štítná žláza se přihlásila. Záda bolela, ploténky držely, únava zůstávala i po spánku. Nebyl to kolaps, ale dlouhé „už takhle ne". Dlouho jsem to považovala za daň za život, který byl plný.

Dnes vím, že tělo neslo i smutky a ztráty, které jsem kdysi nemohla zastavit a prožít. Dlouho jsem necítila – a tělo to cítilo za mě.

Přiznat si, že potřebujeme pomoc, bývá velmi těžké. Co pro vás osobně bylo v tomto okamžiku nejtěžší?

Přestat se spoléhat na sílu, která mě vždycky podržela. Nebyla falešná. Byla nutná. Ale už nestačila. Nejtěžší bylo nebýt tou, která má přehled a řešení. Zůstat v místě, kde se nic nedá opravit ani urychlit. A nezvednout se odtud dřív, než to přestane bolet.

Mluvíte o návratu k sobě a ke své přirozenosti. Co to pro vás dnes konkrétně znamená v každodenním životě?

Znám velmi přesně chvíle, kdy bych se mohla zase přepnout a jít dál. A už to nedělám. Neberu únavu jako slabost a ticho jako ztrátu času. Dovoluji si nepokračovat, i když bych mohla. A právě v tom je víc pravdy než dřív.

Jak se během vaší cesty proměnil váš vztah k bolesti a zranitelnosti – a kdy se z nich stal zdroj síly?

Bolest už se nesnažím překonat. Spíš u ní zůstávám. Ne jako u problému, ale jako u místa, kde jsem kdysi musela odejít od sebe. Zranitelnost nepřišla jako odvaha, ale jako únava z toho být pořád silná. A když jsem tu sílu konečně pustila, něco se ulevilo. Ne dramaticky. Ale do hloubky.

Co vás přivedlo ke studiu ve Škole koučinku Emočních rovnic a čím vás tato metoda oslovila v porovnání s jinými přístupy?

Hledala jsem způsob práce, který se nedívá na bolest z dálky. Emoční rovnice mě oslovily tím, že nic nevysvětlují a nikoho neopravují. Umožňují zůstat u toho, co se skutečně děje, bez tlaku to hned chápat nebo měnit. To bylo přesně to, co jsem sama potřebovala.

Díky tisícům hodin praxe dnes pracujete s lidmi, kteří se cítí ztracení, vyčerpaní nebo uvěznění v nefunkčních vzorcích. Co u nich vídáte nejčastěji?

Vidím lidi, kteří dlouho nesli víc, než bylo lidské. Byli oporou, drželi, zvládali. Nejsou slabí. Jsou vyčerpaní z role, která je naučila přežít, ale odnaučila cítit. Často ani neumí říct, kdy se ztratili – jen vědí, že návrat k sobě už nepůjde stejným způsobem.

Jaký okamžik v práci s klienty vás nejvíce utvrdil v tom, že hluboká vnitřní změna je možná?

Jsou to chvíle, kdy se na změnu netlačí. Kdy se zpomalí dech a tělo povolí. Ne každý se do tohoto místa dostane – a ne každý na něj má kapacitu. Změna není pro každého a není vynutitelná. Záleží na připravenosti a kapacitě nervového systému.

A pokud tohle čteš a máš pocit, že se tě to netýká, často je to právě místo, kde už tělo dávno ví své. Tam, kde bezpečí unese pravdu, se může něco skutečně začít vracet zpátky.

Ve své práci kladete důraz na bezpečný prostor bez masek. Proč je podle vás právě pocit bezpečí klíčem ke skutečné proměně?

Protože bez bezpečí se vracíme k výkonu a kontrole. K tomu, co známe. Bezpečí dovoluje nevědět, nezvládat, nebýt silní. A právě tam se objevují místa, která nebyla špatná – jen byla příliš bolestivá na to, aby na ně někdo zůstal sám.

Co byste vzkázala lidem, kteří cítí, že se v životě ztratili, ale zatím nenašli odvahu udělat první krok zpět k sobě?

Možná se neztratili. Možná jen dlouho žili způsobem, který byl nutný. A návrat nezačíná rozhodnutím ani odvahou. Začíná chvílí, kdy si dovolí přestat být silní tam, kde už to dávno není potřeba.