Kde je ta láska nebeská, jež rozbouchává srdíčko, kde je ta vášeň, jež rozechvívá tělo, kde jsou ty super pocity, jež vidíme ve filmech a čteme o nich v knihách?
Kam se to všechno podělo? Jak jde věk, máme pocit, že už není, s kým bychom mohli prožít vášeň, nadšení, horlivost, souznění, spolutvoření.
Jak mi řekla jedna dáma na diskusním fóru: „Mám pocit, že praví chlapi už vymřeli.“ Muži mají podobné reakce a komentují: „Mezi ženami jsou samé zlatokopky a feministky.“
Možná kdysi v osmnácti, kdy se nám zapalovala lýtka na kde koho a byli jsme schopni na diskotéce sbalit kolemstojící, jsme oplývali silou, jež nám dávala výsadu bytí nad věcí. Zamilovat se a prožívat hloubku, přirozeně si plavat v emocích nám bylo mnohem přirozenější než v pozdějším věku.
Za vším stojí postupné zklamávání se v prožitcích lásky. Opakuje se nám podobné, co jsme viděli doma, a postupně s klidnou vůlí sesycháme do křesla vzpomínek a sledování televizních seriálů o lásce. S povzdechem u konce filmu si pak dáváme závazek, že musíme se svou ztuhlostí v citech něco udělat.
Když pak získáme nový vztah a svého vytouženého partnera, ukazuje se, že jsme schopni lásku utloukat denně nástroji, o nichž jsme ani nevěděli. Podobně jako tělo matky umí umořit svůj vlastní plod v děloze, umí partneři zadusit jeden druhého svým chováním a návyky.
Vyjmenované jedy řídí strach ze ztráty svobody, přízně i vztahu samotného. Dále pak strach z výsměchu a pokoření, z nařknutí z hlouposti. Z pohrdnutí našimi projevy, vzdechy, pachy apod.
Udělejte toto:
Držím palce, sám jsem se odblokoval z mnoha zákeřných nastavení z domova a mohu tuto cestu vřele doporučit.
ZÍSKEJTE KONTROLU NAD SVOJÍ ZLOBIVOU HLAVOU
a objevte lepší verzi sebe sama odhalením špatných programů z dětství