Hodnota člověka v době AI: Kdo jsme, když se mění práce, vztahy i naše místo ve světě?

Umělá inteligence mění svět práce a spolu s ním i něco mnohem osobnějšího – způsob, jakým chápeme sami sebe. Co se s námi stane, když schopnosti, na kterých jsme dlouho stavěli svou identitu, své místo ve světě a pocit, že máme druhým co nabídnout, přestanou být vzácné?

Někdo stráví dvacet let studiem, sbírá zkušenosti, učí se, dělá chyby, začíná znovu a postupně se stane odborníkem ve své oblasti. To, co umí, mu nedává jen práci. Dává mu také místo ve světě, pocit, že je v něčem dobrý, že je potřebný a že něco přináší.

A potom sleduje, jak část výsledku jeho práce vytváří umělá inteligence během několika okamžiků.

Je na tom něco neskutečně fascinujícího. Vytvořili jsme technologii, jejíž skutečný dosah zatím ani sami nedokážeme obsáhnout. Pracuje s informacemi rychlostí a v rozsahu, kterého lidská mysl není schopna, a otevírá možnosti, které jsme si ještě před několika lety neuměli představit. A její schopnosti budou dál růst.

Fascinuje mě, kam až může umělá inteligence dojít. Stejně silně mě ale zajímá druhá strana této proměny: co její příchod udělá s námi.

Nejen s tím, jak budeme pracovat, ale také s tím, jak budeme chápat sami sebe.

Vstupujeme do světa, který možná nebude potřebovat některé naše schopnosti způsobem, na který jsme byli zvyklí. A s tím se může začít měnit i něco mnohem osobnějšího – naše představa o vlastní roli, místě ve světě a o tom, co mu můžeme nabídnout.

Pod otázkou Co budu dělat, když část toho, co dnes umím, zvládne technologie? tak může postupně vyrůstat mnohem hlubší:

Kde potom bude moje místo? A budu mít světu ještě co dát?

A právě tady podle mě začíná jedna z nejzajímavějších psychologických a existenciálních otázek, které s sebou umělá inteligence přináší.

Potřebujeme cítit, že svým životem k něčemu přispíváme

Potřeba být užitečný není sama o sobě problém. Pro mnoho lidí je zkušenost, že jejich schopnosti někomu nebo něčemu slouží, jedním ze zdrojů smyslu.

Nepracujeme jen proto, abychom vydělávali. Skrze svou práci tvoříme, řešíme problémy, pečujeme, učíme, stavíme, léčíme, předáváme zkušenosti a pomáháme druhým růst.

Skrze to, co děláme, vstupujeme do světa a nějakým způsobem se na něm podílíme.

Proto může být ztráta práce nebo role tak hlubokým zásahem. Člověk neztrácí jen příjem nebo status. Může ztratit také způsob, jakým byl světu prospěšný.

Otázky po vlastním místě a smyslu nejsou známkou nezdravé závislosti na výkonu. Jsou to lidské otázky.

Potíž nevzniká tím, že chceme být potřební nebo svým životem něčemu přispívat. Vzniká ve chvíli, kdy se potřebnost stane jediným důkazem naší hodnoty.

Je rozdíl mezi:

„Chci, aby můj život někomu prospíval."

a

„Pokud mě nikdo nepotřebuje, nemám hodnotu."

První může být výrazem smyslu, vztahu a přesahu. Druhé nás činí závislými na roli, která se může změnit.

Podobné je to ve vztahu. Chceme pro druhého něco znamenat, milovat a být milováni, patřit k někomu a být součástí jeho života. Jsme vztahové bytosti.

Proto někdy po rozpadu vztahu netoužíme jen po člověku, který odešel. Toužíme také po části sebe, která existovala právě v tomto vztahu – po společné budoucnosti, ve které jsme věděli, kdo jsme a s kým svůj život sdílíme.

Někdy proto nestačí jen „pustit partnera". Potřebujeme znovu najít i část sebe, kterou jsme s jeho odchodem ztratili – ne proto, abychom nikoho nepotřebovali, ale abychom svou hodnotu nemuseli celou vložit do rukou druhého člověka.

A právě proto není otázka, co s námi udělá AI, jen otázkou zaměstnanosti. Pokud byla práce jedním ze způsobů, jak jsme světu dávali něco ze sebe, její proměna otevírá také otázku, kam svou potřebu tvořit, přispívat a být užiteční nasměrujeme dál.

Celé generace jsme kultivovali mysl

Po staletí jsme rozvíjeli schopnost myslet, analyzovat, plánovat, tvořit, objevovat a měnit svět kolem sebe. Díky lidské inteligenci vznikly civilizace, věda, medicína, filozofie, umění i technologie.

Schopnost myslet byla a stále je jedním z největších darů člověka.

Postavili jsme na ní ale možná víc, než jsme si uvědomovali. Nejen svou civilizaci, ale také představu o tom, co znamená být člověkem.

Od dětství se učíme získávat znalosti, řešit problémy, podávat výkon a dosahovat výsledků. Mnohem méně systematicky se učíme zacházet se svým vnitřním světem.

A ten rozdíl je někdy až absurdní.

Můžeme řídit firmu se stovkami zaměstnanců, a přesto neumět říct člověku, kterého milujeme, že se uvnitř cítíme nejistí. Můžeme zvládat krizové situace v práci a rozpadnout se, když partner několik hodin neodpoví. Můžeme rozumět svým vzorcům a stále je žít. Můžeme mít odpověď téměř na všechno, a přitom nevědět, co se právě odehrává v nás.

Náš technologický vývoj se dostal mnohem dál než naše schopnost zacházet s vlastní bolestí, zranitelností a potřebou blízkosti.

Umělá inteligence tento nepoměr nevytvořila. Jen ho možná činí nepřehlédnutelným.

Nikdy jsme o sobě nevěděli tolik

Nikdy jsme neměli tolik informací o sobě a své psychice jako dnes. Umíme pojmenovat své vzorce, rozumíme tomu, odkud některé naše reakce pocházejí, a víme stále více o tom, jak fungují emoce a vztahy.

A přesto stačí, aby člověk, kterého milujeme, několik hodin neodpověděl. Najednou nejsme dospělý člověk, který přečetl deset knih o vztazích.

Dotkneme se znovu místa v sobě, které očekává opuštění.

Ve své práci se s tím setkávám často. Člověk přesně ví, že naléháním partnera ještě více odhání. Ví, odkud jeho reakce pochází, a rozumí tomu, co by měl udělat jinak.

Pak ale partner neodpoví. Něco se v něm sevře a začne psát, vysvětlovat, naléhat, vyžadovat odpověď nebo útočit.

Ne proto, že by nevěděl.

Ale protože vědět v tu chvíli nestačí.

Pochopit sebe není totéž jako být se sebou ve chvíli, kdy to bolí

V době umělé inteligence bude tento rozdíl stále viditelnější. Informací budeme mít téměř neomezené množství. Odpovědí také.

AI nám může během několika sekund pomoci pochopit, proč reagujeme tak, jak reagujeme. Žádná odpověď ale za nás neprožije okamžik, kdy se ohrožení objeví v těle a my máme možnost tentokrát neudělat to, co jsme udělali stokrát předtím.

Právě tam se vědění začíná měnit ve zkušenost. A zkušenost může začít měnit člověka.

V době téměř neomezeného přístupu k informacím tak možná nebude rozhodující jen to, kolik toho víme, ale také co ze svého vědění dokážeme skutečně žít.

Mezi vědět a prožít je celý lidský život

Umělá inteligence může vytvořit velmi empatickou větu a člověk může vyslovit téměř stejnou. Výsledek může vypadat podobně.

To podstatné ale není v porovnávání výsledků.

Člověk nežije jen výsledky. Žije také cestu, která k nim vede – a tato cesta ho mění.

Za několika slovy může stát zkušenost ztráty, vlastní selhání, okamžik, kdy jsme někomu ublížili, chvíle odpuštění nebo setkání s něčím, co jsme nedokázali změnit.

Právě proto je rozdíl mezi popisem lidské zkušenosti a zkušeností samotnou tak zásadní.

Můžeme vědět něco o bolesti – a pak jí skutečně projít. Můžeme rozumět lásce – a pak riskovat, že budeme opravdu milovat. Můžeme vědět, že náš život není nekonečný – a jednoho dne tuto skutečnost přestat vnímat jako abstraktní informaci.

Právě proto, že je náš čas omezený, není otázka, čemu chceme svým životem přispět, abstraktní.

Každé ano něčemu je zároveň ne něčemu jinému. A záleží na tom, čemu svůj omezený čas a pozornost věnujeme.

Co když jsme svou hodnotu hledali příliš úzce?

Velkou část lidské hodnoty jsme si zvykli spojovat s tím, co dokážeme – s inteligencí, výkonem, odborností, produktivitou a s tím, že jsme potřební.

Jenže to, co dokážeme, není bez významu. Naše schopnosti jsou jedním ze způsobů, jak vstupujeme do světa a něco mu přinášíme.

A tady je podle mě důležité rozlišit dvě věci.

Mít hodnotu není totéž jako vytvářet hodnotu

Naše schopnosti nemusí určovat naši lidskou hodnotu. Mohou ale určovat, co díky nim dokážeme přinést světu.

Člověk nezískává větší lidskou hodnotu tím, že je lepším lékařem, učitelem, podnikatelem, rodičem nebo umělcem. Díky svým schopnostem ale může vytvářet něco hodnotného pro druhé.

A právě tento rozdíl se v době AI může stát mimořádně důležitým.

Pokud technologie převezmou část toho, čím jsme dosud světu přispívali, nemusí to znamenat, že máme menší hodnotu.

Otevírá to ale novou otázku:

Jak budu dál vytvářet něco hodnotného? Co budu se svými schopnostmi, zkušenostmi, časem a lidskostí přinášet světu?

To je jiná otázka než: Mám ještě hodnotu?

A právě v tomto rozdílu může být kus vnitřní svobody.

Jsou také období života, kdy člověk nemůže tvořit, dávat ani být druhým užitečný tak jako dřív. Ani tehdy nepřestává mít hodnotu.

Co když nás tato doba nepřišla připravit o naši hodnotu… ale o všechno, s čím jsme si ji spletli?

Nemusíme proto stát před volbou mezi výkonem a lidskostí. Můžeme hledat jejich propojení.

Používat svou mysl, schopnosti i technologie k tomu, abychom vytvářeli něco smysluplného – a zároveň rozvíjet části sebe, bez kterých samotná inteligence nestačí.

Schopnost cítit. Být v kontaktu se sebou. Vytvořit skutečnou blízkost. Unést nejistotu. Nést odpovědnost. Zůstat vedle bolesti, kterou nedokážeme opravit. A především proměnit to, co víme, v to, jak skutečně žijeme.

Co může být v nové době skutečně vzácné?

Čím dokonalejší budou technologie, tím vzácnější bude člověk, který zůstane ve spojení se sebou, s druhými a s tím, čemu chce svým životem přispět.

Ne proto, že bude dokonalejší, ale protože ve světě, který mu nabídne téměř nekonečné množství možností a odpovědí, neztratí kontakt s otázkou, proč něco dělá a čemu chce svůj život věnovat.

Možná právě to je pozvání nové doby

Možná před námi stojí otázka, co chceme se všemi novými možnostmi vytvořit, komu tím chceme sloužit a čemu chceme svým životem přispět.

Protože člověk nepotřebuje jen být. Potřebuje také dávat, tvořit, milovat, pečovat a někam patřit.

Potřebuje zakoušet, že jeho život není uzavřený jen v hranicích vlastního já, ale že je součástí něčeho, co ho přesahuje.

A možná jednou zjistíme, že jeden z největších darů umělé inteligence nebyl jen v tom, kolik nových možností nám otevřela.

Ale také v tom, že nás donutila položit si znovu otázku:

Kdo jsem, když přestává stačit to, co umím?

A možná ještě jednu:

Co chci tím, kým jsem, přinést světu?

Možná to nejcennější v nás nikdy nebylo potřeba vytvořit.

Jen odkrýt.

Když se vás toto téma týká

Někdy podobnou otázku neotevře umělá inteligence, ale život sám – rozpad vztahu, ztráta práce, odchod dětí, nemoc nebo konec role, o kterou jsme dlouho opírali svou identitu.

Někdy nestačí rozumět tomu, co se nám děje. Potřebujeme najít způsob, jak tím projít tak, aby nás změna neodpojila od sebe, ale pomohla nám znovu najít vlastní místo a směr.

Právě s lidmi, kteří procházejí krizí identity, oslabeným sebevědomím nebo ztrátou dosavadního směru, pracuji. Společně hledáme, čeho se změna dotkla i uvnitř nich a o co se mohou nově opřít, aniž by ztratili sami sebe.

Pokud podobné otázky prožíváte právě teď, můžete si o nich promluvit na 30minutové konzultaci zdarma.