Proč láska tolik bolí?

Když jsme se narodili, byli jsme přirozeně napojeni na sebe, na lásku v nás. Toužili jsme ji vyjadřovat a toužili jsme ji od blízkých vnímat, abychom se cítili v bezpečí. Jenže titíž blízcí, ke kterým jsme s bezmeznou důvěrou vzhlíželi, často nepřijímali a nemilovali sami sebe. V průběhu svého života “nakoupili” spoustu nejrůznějších přesvědčení a názorů, za co se mohou mít rádi a za co nikoli. A tomu malému človíčku – nám – to začali vštěpovat.
“Tohle tvé chování je správné a tohle není. Tyto tvé emoce jsou v pořádku a tyto nejsou. Tato tvá reakce je špatná a tohle je ta správná. Tohle říkat můžeš a tohle nikoli…”

A tak jsme postupně, ale jistě začali ztrácet svou osobitost, své spojení s naším vnitřním kompasem a svou přirozeností a snažili jsme vměstnat své chování do určitých schémat, která se v rodině “nosila”. A proč jsme to všechno tak ochotně dělali?

No přece pro tu odměnu. Pro tu vytouženou lásku. Přeložili jsme si ve svých malých hlavičkách, že nás budou mít rádi, když budeme dělat, co se po nás chce. A nebudou nás mít rádi, když to, co se po nás chce, dělat nebudeme…

Nechtěli jsme, ať se na nás milovaní zlobí. Toužili jsme po jejich pozornosti, objetí a přijetí. Toužili jsme po jejich dotecích. Toužili jsme po jejich ocenění a obdivu. A každý z nás si postupně našel cestu, jak takového chování rodičů dosáhnout. Když už se nám to podařilo, nebylo to ale zadarmo.

Museli jsme pro to dost udělat.

A tak se někdo naučí pro lásku podbízet a koketovat. Jiný prosit a žadonit. Někdo se naučí křičet a urážet. Někdo se naučí hodně plakat. Jiný se naučí propadat do nemoci. Někdo se naučí utíkat. Někdo se naučí sám sobě ubližovat. Někdo se naučí ubližovat druhým…

Všechny tyto emoční dětské návyky nevědomě přenášíme až do své dospělosti. Vypadáme dospěle, věk odpovídá dospělosti, všichni máme občanku a většina z nás taky řidičák. Spousta má dokonce i své rodiny a děti. Většina se dopěle baví, pije alkohol a kouří. A přesto tam hluboko, tam kam nemáme dosah, tam jsme stále ty malé, ubohé děti, které zoufale žebrají o lásku.

Dokud… naše srdce není dostatečně mnohokrát zraněno natolik, aby nám to došlo.

A co nám tedy má dojít?

Že jsme uvěřili lži. Uvěřili jsme, že:

… klíč k naší spokojenosti a lásce mají druzí!
… druzí určují, jestli jsme či nejsme hodni lásky!
… podle toho, jak se budu chovat, si zasloužím či nezasloužím lásku!

Tohle jsou největší životní omyly. Jsou to ty důvody, proč se nám vztahy nedaří a proč ve svém životě nejsme šťastni, jak bychom si přáli. Pořád se jako ty malé děti snažíme naučenou cestou získat lásku, kterou nám přece podle “dobrých rad” našeho mozku může dát jen a pouze ten druhý!
Jenže je to všechno úplně jinak! Ten druhý nám nemůže dát vůbec nic!

Jak by taky mohl?

Věříte skutečně tomu, že má někdo druhý tu moc nám lásku dát a pak nám ji zase vzít? A my jsme tedy otroky a oběťmi bezmocně čekající na to, až si naše drahá polovička usmyslí, kdy nám tu lásku přinese a kdy nám ji zase odepře? Je to hloupost, nemyslíte?

Proč stále zůstáváme malými dětmi a žijeme tak ve strachu?

Protože bez lásky (= přízně), bychom jako malé děti nepřežily. A naše primitivní část mozku si to dobře pamatuje! A vezme do rukou kormidlo přesně v momentě, kdy si usmyslí, že právě přichází ta strašná a děsivá situace znova! A hlásá: “Dělej všechno, co umíš, jen nezůstávej o samotě! To nepřežiješ! Bez lásky druhých umřeš!”

Ve skutečnosti…

ta vytoužená láska je v nás. Nikdo nám s ní nemůže nikam odejít. Není na příděl. Je v nás od narození. Náš partner ji má taky v sobě. Ale pro sebe. Může nám ji projevit, může nám ukázat svou lásku ve svém srdci, ale nikdy, nikdy nám ji nemůže DÁT. Čekáme-li na to, až nám ji dá a my tak konečně budeme v bezpečí, čekáme, milí přátele, na Godota. Nikdy nepřijde.

Naši rodiče nevěděli dost zásadní věc. A já vám ji teď prozradím. Nikoli proto, že bych byla tak děsně chytrá, ani proto, že bych chtěla kohokoli poučovat, nýbrž proto, že jsem prošla tímto očistcem, stejně jako jím právě prochází mnoho z vás.

To “tajemství” je, že si naši rodiče mysleli, že oni i vy se musíte chovat určitým způsobem, abyste si lásku zasloužili. A to nejčastěji tak, abyste sloužili druhým. Abyste tady byli pro druhé. Abyste mysleli na své blízké a ideálně i za své blízké. Abyste byli ochotní. A hlavně abyste nebyli sobečtí!

Víte, můžeme tak každý žít dál. Tyhle obchodní vztahy. Vztahy plné závislosti. Já pro tebe tohle, takže ty pak pro mě támhleto. Každý si volíme svůj život podle sebe. Pak se nám ale té čisté, opravdové lásky nikdy nedostane. Pak budeme stále jen těmi citovými žebráky. Protože tohle společností tradičně chápané pojetí lásky je a vždycky bude pouze obchodem. Čistou závislostí. Potřebou. V tom není žádná možnost volby. V tom není žádná svoboda. Jen manipulace, strach a využívání.

No a co teď tedy s tím?

Ta jediná a pravá láska vyvěrá z našeho vlastního srdce. Tam se musíme obrátit, jen tam ji musíme hledat. Chcete-li se na lásku k sobě napojit a postupně začít cítit vlastní srdce (psychicky i fyzicky), nabízím vám tato cvičení:

1. Mějte se rádi úplně za všechno

Neexistuje ŽÁDNÝ důvod, za co byste se neměli mít rádi. Je třeba si odpouštět úplně vše, za co jsme se doposud vinili. Odteď do všeho vašeho myšlení a konání začněte pouštět lásku. Např. teď mám depresi… a mám se za to ráda. Mohu se mít ráda i s depresí. Pořád jsem to já. Teď závidím kamarádce… a i tak se mám ráda. I takto závistivá. Nepovedla se mi zkouška, ale stále se mám ráda. Teď se nesnáším… a i tak se mohu mít ráda atd.

Zní to poněkud divně. Mozek to zezačátku ani moc nechce přijímat. Tyhle nesmysly! Jak se můžu mít ráda za to, že se nesnáším! Přesto vydržte! Nenechejte se chytit do pasti vašeho ega. Můžete se mít rádi bez podmínek. I za to, že se zrovna nemůžete mít rádi.

Můj TIP: Vzpomeňte si na to, co vám v dětství bylo vyčítáno a zakazováno. Např. předvádět se, smát se příliš nahlas, nedat druhým přednost, odmítnout pomoc druhému, udělat si podle svého atd. Napište si tyto potlačené části sebe na papír a ke každé si řekněte, že se i za to máte odteď rádi. I to jste vy. A i s tím jste naprosto v pořádku.

2. Buďte oporou a nejbližší osobou sami sobě

Kdykoli se přistihnete, že se cítíte kvůli druhým špatně, popište sami sobě, co od nich teď vlastně potřebujete – např. pohlazení, obejmutí, ujištění, že vás miluje, pocit bezpečí, jistoty, že nezůstanete osamoceni… A udělejte to pro tentokrát jinak než doteď. To, co jste v této situaci zjsititli, že potřebujete od druhého, si dejte sami!

Např. Cítítm, že od druhých potřebuji cítit, že je všechno v pořádku, že jsem v bezpečí – Obejmu se, pohladím a mluvím sama k sobě (mohu v sobě vidět pětileté dítě, či mluvit k sobě jako k dospělé):

“Nemusíš se bát. Jsem tady s tebou. Nikdo ti nemůže ublížit, protože já se o tebe vždycky postarám. Na mě už se odteď můžeš kdykoli spolehnout! Nikdy tě v tom už nenechám!”

Veškeré emoce při tom nechejte bez posuzování volně odcházet z těla ven.

3. Začněte dělat věci, jak je cítíte, nikoli, jak se od vás očekává

Buďte upřímní. Chcete-li říct blízkým NE, udělejte to. Nechce-li se vám v neděli k rodičům na pravidelný “povinný” oběd, zavolejte jim a řekněte jim to. Žijte odteď svůj vlastní život. Najděte svůj vlastní smysl života, svůj vlastní směr a jděte si po své vlastní cestě. Naberete tak zpět svou vlastní vnitřní sílu, začnete si více vážit sami sebe a poroste tak také hladina lásky ve vašem srdci.

Ptejte se sami sebe:

Jak bych si přál/a, aby vypadal můj život, kdybych mi bylo jedno, co si o tom budou myslet druzí? Co bych ve svém životě hned teď změnil/a?

Chcete-li zažít skutečnou lásku, přestaňte ji ode dneška hledat v druhých.

Nemají vám co dát. Nemají ani povinnost vám nic projevovat a dokazovat.

Je to úkol každého z nás – naplnit své vlastní srdce láskou, až bude přetékat přes okraj. A pak potkáte a zažijete tu skutečnou lásku. Nikoli tu romantickou představu o princi na bílém koni… Tu opravdovou. Tu jedinou pravou. Tu, kterou věnujete sami sobě. Tu, která ve skutečnosti nikdy nebolí a nikdy nezraňuje.

Autor metody Emoční rovnice a kouč osobního rozvoje. Dopřejte si čistou hlavu a život bez problémů. Ošklivé věci se dají z hlavy mazat a nahradit novými programy. Nová hlava pak vyrábí nové a lepší myšlenky.