Jak uniknout ze zajetí vlastní hlavy

Mozek je výborný sluha, ale zlý pán. Dokud nás má ve své moci, ovládá nás jako na drátkách. Děláme, co on chce a vůbec nad tím nepřemýšlíme. Dokáže nás snadno přimět i k věcem, které bychom původně vůbec nechtěli udělat.

Svědčí o tom nevěry, kterých litujeme, porušené sliby (už nikdy nebudu kouřit, dnes si dám jen jedno pivo, už na své děti nebudu křičet atp.), ale v krajních situacích i sebevraždy, když už člověk neví, kudy kam. Náš mozek nás klidně dostane do situací, které pro nás dlouhodobě nejsou vůbec výhodné. Proč to dělá? Neměl by nám pomáhat a chtít pro nás to nejlepší, když je náš?

Bohužel náš mozek nefunguje pro naše štěstí a naši spokojenost. Operuje pouze s daty a informacemi, které nasbíral v průběhu života. Jeho funkcí není nás obšťastnit, ale ochránit nás od domnělého nebezpečí, zachovat energii a neměnit naši identitu. 

V čem je problém?

Pokud bychom měli dobře nastavenou hlavu, to znamená, kdyby se k nám naši rodiče chovali laskavě, chápavě, kdyby přijímali naši osobitost, podporovali naši originalitu, naslouchali nám, oceňovali naše úspěchy, k chybě by přistupovali jako k přirozené součásti naší cesty vpřed a našeho rozvoje, kdyby nás jednoduše přijímali v celé naší kráse, se všemi stránkami naší osobnosti, pak by nám náš mozek byl na naší cestě nápomocen.

Neměl by potřebu nás chránit před domnělou bolestí z minulosti, protože by tam nebyla bolavá zkušenost. Ale po pravdě – kdo v naší společnosti může tvrdit, že se mu dostalo plně láskyplné výchovy a plného přijetí?

Většina z nás naopak zažívala odmítaní, nepřijetí, strach ze ztráty lásky, bolest z nepochopení a nezájmu o naše hlubší prožívání, a především málokomu byly skutečně naplněny především citové, ale u mnohých také materiální, potřeby.

Problém pak nastává právě proto, že všechno, co se mozek naučil v dětství (tím co jsme viděli, slyšeli a vnímali), má tendenci znovu v realitě vytvářet a znovu prožívat. 

Příběh Jany

Na příběhu klientky Jany si ukážeme, jak funguje nastavení dětského mozku v dospělosti:

Jana byla bystrá a inteligentní dívka. Dobře se učila, byla sportovně nadaná a ráda byla středem pozornosti. Její máma byla direktivní a autoritativní žena, která si nesplnila své sny a velice brzy se ocitla v roli matky a hospodyně, ve které – jak se později ukázalo – jí nebylo dobře.

Toužila cestovat a věnovat se svým zálibám, což jí v dětství nebylo umožněno. Nešťastná máma nemohla své dceři vytvořit spokojené prostředí, naopak ji podvědomě činila zodpovědnou za ztrátu své svobody a radosti.

A tak Janě nakládala spoustu práce, požadovala po ní excelentní výsledky, vyžadovala slušné a uctivé chování a před lidmi vždy spokojený výraz šťastné dcery. Jana toužila po mámině přijetí a lásce, a proto dělala vše, co se po ní chtělo bez odporu. Doufala, že její dílo a pomoc máma ocení a jednou ji přijme a bude milovat. Toho se však nikdy nedočkala, naopak slýchala hanlivá slova, urážky a byla bita, když si dovolila polevit ze svých povinností, či neuposlechla-li mámin příkaz.

Jana tak postupně snahu o získání matčiny lásky vzdala, přestala se o cokoli snažit a v dospělosti dřívější snahu vyměnila apatie, deprese a pocity zmaru. Když si Jana našla o několik let později partnera, do kterého se zamilovala, během několika prvních měsíců se ocitla ve známém kole.

Začala se snažit zjistit partnerovy potřeby a naplnit je tak, aby si získala trvalou lásku a přijetí. Postupem času se z ní stala “služka”, která doma zastala všechny práce, podporovala muže v jeho kariéře a poslouchala jeho příkazy a zákazy. Jakýkoli projev nevole a touhy se vzepřít, byl mužem náležitě potrestán nekomunikací či urážkami. Jana se přijetí muže nikdy nedočkala a když se nakonec dozvěděla o mužově nevěře, zklamaná posbírala svou zbylou sílu a rozhodla se postupně bolestivý vztah ukončit.

Jak je z příběhu zřejmé, mozek Jany byl nastaven na nepřijetí a odmítání a měl uloženy informace o tom, že pokud se bude snažit a plnit máminy potřeby, může přijít alespoň trochu lásky. Pokud však nenaplní matčiny (často i nevyřčené) potřeby, přijde trest a odnětí lásky. Zároveň však obsahoval protichůdné zápisy, že i po dlouhém snažení láska stejně nakonec nepřijde. Mozek tak vrhal Janu do vztahů, kde zažívala stejný scénář jako v dětství s mámou a vždy nevědomou Janu přesvědčil o tom, že je zbytečné se o cokoli snažit, že od mužů stejně nic nezíská, nemůže od nich nic dobrého čekat a že ji stejně chce každý jen využít ke svému dobrému pocitu.

Na vině však nebyli muži jako takoví, ale matka, která svým přístupem nastavila mozek své dcery tak, aby nebyla schopna prožít lásku, a když, tak pouze v období krátké zamilovanosti. 

Mozek lze naštěstí přeprogramovat

Teprve koučinkem a vytrvalé práci na sobě přijala postupně Jana nové pocity a uvědomění, že si zaslouží lásku od druhých lidí jen za to, že je. Beze snahy vyhovět, zavděčit se, posloužit, obšťastnit. Naučila se vnímat své hranice a druhým říkat ne, pokud to bylo proti jejímu dobrému pocitu.

Pochopila, že je skvělá žena přesně taková, jaká je a že její zdroj lásky (životní energie) je na druhých lidech nezávislý a je jí kdykoli k dispozici. Aktivuje se láskou k sobě, bezpodmínečným sebepřijetím a vlastní kreativitou – znovuobjevením zálib přinášejících do jejího života radost.

Jana nad svým mozkem zvítězila a do jejího života začali přicházet lidé, kteří ji měli skutečně rádi, projevovali opravdový zájem o její pocity a zrcadlili jí její lásku k sobě. Dřívější depresi nahradila radost ze života a hluboký pocit souznění s druhými.

Především Jana pochopila, jak pracuje její mozek a naučila se jej ovládat. Naučila se zvědomovat své záludné programy, které jí ještě chtěly přesvědčovat, že není dost dobrá, či že lásku druhých si musí zasloužit. Jana se stala tvůrkyní vlastního života a vykročila do svého nového života spokojená, samostatná, láskyplná a vnitřně klidná.