Muži by měli ženy hýčkat a rozmazlovat!

Tato věta zdánlivě není v nepořádku. Je to přece jasné, je to všeobecně zdůrazňováno, hlavou se nám honí krásné obrazy, jak galantní muži otevírají ženám dveře, jak se na ně usmívají, drží své ženy za ruku, pečují o ně. A ženy? Radost pohledět. Šťastné ženy, spokojené ženy – ženy, které jsou rády ženami.

Všichni věříme, více či méně, že tak by to mělo opravdu být. Muži by měli ženy hýčkat a rozmazlovat.

Vše nemusí být takové, jaké se zdá

Věta v hlavním nadpise tohoto článku nevypadá jako rovnice, která nás omezuje. Jenže všechno nemusí být takové, jaké se na první pohled zdá.
Proč potřebujeme, aby nás muži hýčkali? Klientka tuto větu zprvu ani nechtěla otáčet – ta věta se mi přece líbí – to byla její slova. Nikdy není na škodu pátrat dál, hledat řídící motiv, ptát se, PROČ to chceme.
A to, co se objeví, už nemusí vypadat tak skvěle.

Nehýčkám sama sebe, já to neumím. Nejsem tak dobrá. Potřebuji péči a lásku od druhého. Potřebuji uznání od druhého. Nechci se hýčkat, sama sobě se nelíbím.

Sama sebe nerozmazluji. Nemám důvod být na sebe taková. Jsem hloupá. Jsem tupá. Ničemu nerozumím. Bývalí partneři mne nikdy nerozmazlovali. Mí blízcí na mne nebyli hodní.

Hledejme proč

Proč klientku nerozmazloval její táta, proč si místo rozmazlování vzpomněla jen na to, že její táta byl nejchytřejší chlap na světě a svoji chytrost si dokazoval nevhodnými způsoby, stavěl se do role nejchytřejšího a nejlepšího člena rodiny.

Táta klientku hezky nepohladil, nikdy jí neřekl, jak je skvělá, jak je rád, že je jeho dcera, že je na ni pyšný. Nechoval se tak vlastně ani k mámě. Máma byla upracovaná žena bez života, dělala fyzicky těžké práce, které by muž rozmazlující svoji ženu měl dělat sám. Právě proto, že je muž.

Poslední, na co si klientka vzpomněla, bylo, že ji táta poté, co neuposlechla příkaz, kterému neporozuměla, zmlátil tak, že se počurala.
Potom už nebyl důvod ptát se PROČ.

Stačí k odpuštění to, že pochopíme?

Nemuseli jsme zažít stejně bolavé situace. Spousta z nás však může jít světem a cítit nenaplněnou touhu být rozmazlován. Jaké bylo naše dětství? Milovali nás naši blízcí a chovali se k nám s láskou? Uvěříme hlasu svého rozumu, že jsme dostávali to, co jsme skutečně potřebovali?

Jako dospělí můžeme chápat, že to jinak nešlo, že velcí se k nám chovali tak nejlépe, jak uměli. Stačí to však k odpuštění, nebo jen potřebujeme zapomenout? Skutečně v sobě nemáme prázdnou díru, která touží být naplněna láskou a péčí? Kam se schovala všechna bolest z nenaplněné potřeby být milován jako ten největší dar, kterým jsme již v době příchodu na tento svět byli?

Někdy nás rovnice mohou hodně bolet. Někdy je ani nechceme vidět. Ve chvíli, kdy se nám dějí a následně zapisují ta největší trápení našeho života, nejednáme tak, že sebe postavíme na první a nejlepší místo na světě. Naopak – uvěříme všemu, co o nás druzí říkají, chování druhých přijmeme a zapíšeme jako ANO. Schováme všechnu bolest a ponížení za krásnou větu.

Zapomínáme pohladit sami sebe

Žijeme svůj život, nemáme sami sebe rádi, zapomínáme – mnohdy ani nechceme – sami sebe pohladit a raději hledáme někoho, kdo by naši potřebu naplnil. Víme, nebo jen tušíme, jak vypadají naše „desítky“, ale neumíme si je dopřát sami.

Není to špatně, není na tom nic, co by si zasloužilo opovržení, protože když stojím tváří v tvář bolesti druhého, dokážu pochopit, že hledat přijetí a lásku dospělých může být někdy těžký úkol na celý život.

Netušíme, že když sami k sobě budeme laskaví a milující, budeme přitahovat ty, kteří budou celí nedočkaví, aby nás mohli milovat také. Zákony mozku jsou přesné – ať se jedná o bolest, či radost.

Když vidím krásu bytosti, kterou ona sama nikdy neviděla, vím, že má smysl zpochybňovat věty, které se navenek tváří krásně, ale jsou vlastně jen laciným obalem pro hromadu trápení.

Klientčina tvář se rozsvítila. Ženy by se měly rozmazlovat. A muži by je měli domazlovat. Největší poklad mého života jsem já.

A tahle rovnice sedí.