Schovej se, maminka má špatnou náladu!

Několikrát jsem při rozhovoru s klienty nebo i mými známými a přáteli probíral téma, jak vnímali špatnou náladu rodičů, častěji maminek.

Na špatnou náladu svých rodičů dotázaní v dětství nereagovali asertivně, s ohledem na sebe. Nikdy jsem neslyšel své známé vesele vyprávět, že by jako dítě řekli rodiči rozhodně: „Jsi na mě protivná, máš špatnou náladu, nechej mě být.“

Jak jsme se jako děti chovali, pokud rodiče přicházeli se špatnou náladou?

• Schovali jsme se.
• Dávali jsme pozor, jak zní máminy kroky. Jestli jde rychle, je asi naštvaná a bude zle.
• Snažili jsme se mámě udělat dobrou náladu, když se neusmívala.
• Snažili jsme se mámě vyjít vstříc, když přišla a řekla, že je unavená.
• Prožívali jsme strach a byli napjatí, vystrašení, vystresovaní.
• Kreslili jsme obrázky, které zůstaly ležet nepovšimnuty na stole.
• Věřili jsme tomu, že jsme my osobně udělali něco špatně, když je máma naštvaná.
• Uvěřili jsme tomu, že jsme špatní a druzí kvůli nám mají špatnou náladu, jen nás zahlédnou.
• Naučili jsme se omlouvat i za to, co jsme vůbec neudělali.

Špatná nálada dospělých se nám v dětství zdá být nekonečná. Naše dětství proti tomu trvá omezenou dobu.

Přibližně do věku 7 let přijímáme chování dospělého jako naprosto pravdivé.

Způsob, jakým se k nám druzí chovají, je pravdou o nás, vyjadřuje veličinu, jež nás formuje a v hloubi nás bude existovat i v budoucnu ve formě emočních vzorců.

Pro náš mozek je špatná nálada dospělého jistou zárukou toho, že budeme opuštěni.

Nehodnotíme, zda se k nám druzí chovají s láskou, nebo zda jsou ve stresu. Způsob chování druhých bereme jako jediný správný a z něj odvozujeme svoji hodnotu.

Chování lidí kolem nás formuje to, kým budeme po celý následující život.

Jaké situace prožíváme následně v dospělosti?

• Při příchodu naštvaného šéfa se jdeme uklidit na toaletu.
• Když slyšíme rázné kroky partnera, děláme, že jsme velmi zaměstnaní a vůbec jsme si nevšimli jeho vzteku.
• Vidíme, že je šéf nebo partner nazlobený, a spěcháme ho potěšit něčím, co mu náladu spraví (káva, čaj, dobrá zpráva).
• Snažíme se zlepšit náladu, žertujeme, i když nám není do smíchu.
• Bojíme se, přejeme si, aby už pracovní doba skončila, aby partner odešel z domu, např. sportovat.
• I když vidíme, že špatná nálada je problém partnera, protože už přišel naštvaný, hlásek dítěte, vzpomínky na dětství šeptají, že vztek partnera je naše vina.
• Pokud vycítíme partnerovu špatnou náladu, snažíme se předejít situacím, které by mohly konflikt spustit (zatajíme špatnou známku dítěte, neřekneme pravdu o tom, že jsme dostali pokutu).
• Dokážeme strávit i celý víkend tzv. chozením po minovém poli a obratně se vyhýbáme místům, která by mohla být důvodem pro spuštění špatné nápady druhého.

I když vyrosteme tělesně, máme správnou výšku i váhu, možná jsme i přes svoji nespornou dospělost nevyrostli ze zranění, která nám působili naši nejbližší.

Možná jsme se nenaučili sebelásce, umíme pouze mistrovsky schovat strach.

Naučili jsme se schovat sebe sama před těmi, kterých jsme se v dětství báli, protože jsme jim nemohli důvěřovat. Jejich nepohodu jsme automaticky vztahovali na sebe. A tak se v dospělosti jako malé děti schováváme před svými partnery i nazlobenými nadřízenými.

Místo abychom našim blízkým umožnili vyrůst tím, že jejich špatnou náladu odmítneme snášet, stále je tolerujeme a chápeme. Ve skutečnosti se jen bojíme nepříjemných reakcí.

Nezměníte to, jak se k vám chovali blízcí v minulosti, ale zcela jistě můžete ovlivnit to, jak se k vám budou chovat lidé od dnešního dne.

Vzorce, které jste přijali v dětství za své, vám do života přivedly vaše současné partnery, spolupracovníky, šéfy.

Špatná nálada druhých neurčuje vaši osobní hodnotu. Chování druhých jsme v dětství skutečně změnit nemohli. Pokud nás však stejné projekce potkávají i v dospělosti, měli bychom si uvědomit, že tyto vzorce nejsou neměnné!