Poznejte svého nerozlučného spojence

Je s námi něco, co nás ovlivňuje víc, než si dokážeme představit. Je s námi něco, co rozhoduje o tom, jak prožíváme tento den, jak jsme prožili dny minulé i to, co nás čeká.

Něco, co ovlivňuje i to, co nás v životě potká, jak se u toho budeme cítit a co si o tom budeme myslet. Naše myšlenky. Jsou s námi srostlé, zdají se být naší součástí, ztotožňujeme se s nimi, posloucháme je, i když nás trápí, bodají, drtí, přesvědčují o tom, co je pravda.

Jako by hlasy dospělých z dětství zůstaly žít navždy v našich hlavách a stále nám určovaly, jak žít, co říkat, co si myslet, co mít a nemít rád. Nepříjemné myšlenky nás obtěžují, ale nepomáhá nic, je nemožné je neposlouchat, zacpat si před nimi uši, zabavit se něčím, co nás rozptýlí…

Někdy se nám podaří se jich na chvíli zbavit, většinou však, aniž bychom si to uvědomili, nenápadně začnou dotírat znovu a přehrávají nepříjemné scénáře jeden za druhým.

Žijeme opravdu svůj život, když konání a dojmy ze života podřizujeme hlasu v naší hlavě, který tak přesvědčivě mluví naším jménem a maskuje se oslovením v první nebo druhé osobě? 

Co se může stát, když přestaneme své myšlenky poslouchat na slovo?

Nemám na mysli žádné vymazání myšlenek z naší hlavy, snahu o bezmyšlenkovitost, o úpornou eliminaci všeho, co by zavánělo přemýšlením. 

Mezi dobrou a špatnou myšlenkou je velký rozdíl.

Poznáme to velmi jednoduše. To dobré pro sebe cítíme jako příjemné, to, co nás trápí a omezuje, nás samotné bolestivě zavírá.

Slyšela jsem již námitky, že svět nemůže být jen bílý, že je nutná rovnováha. A pokud existují dobré myšlenky, mají zde své místo i ty nepříjemné. Myšlenky ovlivňují to, jak se cítíme, velkou měrou určují, jak svět kolem sebe vnímáme.

Dlouho jsem věřila tomu, že přítomnost dobrých i nepříjemných myšlenek je v pořádku. A hlasu v mé hlavě jsem dávala neomezený prostor na to, aby mohl ve formě bodavých myšlenek uplatňovat svoje týrání, podmaňování a dokazování. Uvědomila jsem si, že nebyl spravedlivý. S dobrými myšlenkami opravdu velmi šetřil!

S tím, jak na papíře přibývají rovnice, které jsou vyjádřením bolesti v našich životech, se svět mění. Není zde potřeba vidět vše růžovými brýlemi, potlačit to, co nechceme. Pouze stojíme, dovolujeme si nadechnout se volně, zhluboka a až do morku kostí cítit, že ten, kdo jsme, jsme zkrátka a jednoduše my. Od začátku, co sami sebe známe. Jen jsme na sebe zapomněli. 

Není nutné nikam chodit, nic dělat, je vítaná pouze pozornost k tomu, co si myslíme:

• o vztazích,
• o zdraví,
• o penězích,
• o práci,
• o sobě a světě kolem nás.

To, co cítíme jako tíživé, je určeno pro naši práci.
To, co nás povznáší a samo nám dodává sílu, elán, chuť a radost, to je cesta, po které máme jít. A pokud by se objevily další myšlenky, které by nás snad chtěly znovu bolet, jednoduše je napíšeme do rovnic pro další práci.

Celý život hledáme klid a spokojenost.

Hledáme krásné vztahy a lásku. Když odpadnou myšlenky na to, že nás druzí nemají rádi a že se musíme zavděčit všem, může se objevit to, co jsme nemohli navzdory naší snaze najít. Naše přirozená vnitřní pohoda se začne promítat do světa kolem nás. Náš svět začne být jiný.

Možná se nevyhneme událostem, které naše mysl kvalifikuje jako bolestivé: rozchod s partnerem, ztráta práce. My však máme šanci ovlivnit to, JAK SE BUDEME CÍTIT.

A pokud se objeví myšlenky na to, že nás vždy něco srazí na kolena, že jsme slabí a život je stále krutý a tvrdý, i když už se tak dlouho snažíme, je čas znovu vypsat rovnice na papír.

Pokud takové myšlenky nepřijdou, je správná doba udělat další krok a jít naproti šanci, která často chodí s domnělou ztrátou ruku v ruce.

Vidí ji jen ti, kteří jsou na ni připraveni. Ti, kteří přestali věřit bolavým myšlenkám.