Stockholmský syndrom ve vztahu: skrytá pouta lásky a bolesti

Zkušenost na vlastní kůži: Cesta z pout lásky a bolesti

Tento článek nepíšu jen jako odbornice, ale také jako člověk, který si touto složitou cestou prošel. Uvědomění, že jsem zažívala stockholmský syndrom ve vztahu s vlastní matkou, bylo jako probuzení do neznámé reality. Byla to cesta plná protichůdných emocí – lásky a bolesti, touhy po přijetí a zároveň neustálého pocitu, že nejsem dostatečná. V těchto vztazích je hranice mezi láskou, manipulací a týráním často rozmazaná, což činí rozpoznání pravdy tak obtížným.

Chci se s vámi podělit o to, co jsem během tohoto procesu pochopila – jak rozpoznat, že to, co vnímáme jako lásku, může být ve skutečnosti bolestivým poutem, a jak najít odvahu čelit těmto pravdám, které bolí, ale zároveň osvobozují. Uzdravení není snadné; vyžaduje silnou touhu, víru, lásku k sobě samému a odvahu přepsat svůj příběh. Vím však, že je to možné – a že každý z nás má v sobě sílu najít cestu k sobě samým, k místu, kde láska není spojena s bolestí, ale s respektem, pochopením a skutečnou radostí.

Co je stockholmský syndrom?

Stockholmský syndrom je psychologický fenomén, při kterém si oběť vytvoří emocionální vazbu na svého agresora. Tento jev byl poprvé popsán v roce 1973 při bankovní loupeži ve Stockholmu, kde rukojmí navzdory nebezpečné situaci začala sympatizovat se svými únosci a dokonce je chránila. Co zpočátku vypadalo jako nepochopitelná reakce, se později stalo předmětem zkoumání psychologů a odborníků na lidské chování.

Vznik takového paradoxního vztahu má několik psychologických vysvětlení. Prvním je obranný mechanismus přežití, kdy si oběť vytváří pozitivní vazby na agresora jako způsob, jak zvládnout stres a strach. Dalším faktorem je postupná normalizace násilí a manipulace – oběť si na ně časem zvykne a začne je považovat za běžné součásti vztahu. Navíc se často přidává hluboká touha po lásce a přijetí, která oběť vede k tomu, aby se snažila agresorovi vyhovět a udržela si alespoň iluzi bezpečí a blízkosti.

Stockholmský syndrom ve vztazích s rodiči

Stockholmský syndrom se však neomezuje jen na situace s fyzickým zajetím. Může se objevovat i v partnerských vztazích, ale také ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Z mých osobních zkušeností a práce s klienty jsem zjistila, že se tento syndrom může vytvořit i ve vztahu s matkou. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je vystaveno psychické manipulaci, emocionálnímu zneužívání nebo kde není naplněna jeho potřeba lásky a bezpečí, může si časem vytvořit emocionální závislost na rodiči, který je zdrojem jeho utrpení. Tento vztah je plný protikladů – dítě touží po lásce a uznání, ale zároveň zažívá bolest a zmatení.

Například dítě, které vyrůstá s matkou, která střídavě poskytuje lásku a pozornost s emocionální manipulací nebo kritizováním, může zažívat neustálý stav nejistoty. Když matka dítě chválí a dává mu pocit, že je milované, dítě cítí úlevu a štěstí. Jakmile však přijdou okamžiky, kdy matka dítě zraňuje emočními výpady, ignorací či manipulativním chováním, dítě se stále snaží získat zpět její přízeň. Tímto způsobem se vytváří závislost na těchto cyklech pozornosti a odmítání.

Dlouhodobé vystavení takovým vzorcům může vést k různým psychickým dopadům na dítě. Ty mohou zahrnovat:

• Nízké sebevědomí: Dítě si začne myslet, že není dost dobré nebo že si lásku musí zasloužit.
• Chronický strach z odmítnutí: Dítě vyroste s hluboko zakořeněným strachem, že bude zavrženo, což může ovlivnit jeho budoucí vztahy.
• Potíže s navazováním zdravých vztahů: Když si dítě přenese vzorce chování z dětství do dospělosti, může skončit v toxických vztazích, kde opakuje dynamiku, kterou zná.
• Neschopnost postavit se za sebe: Oběti mohou mít problém vymezit své hranice a stát si za svými potřebami, protože byly zvyklé ustupovat, aby si zajistily klid a přízeň rodiče.

Tato forma stockholmského syndromu je o to záludnější, že matka (nebo jiný rodič) je často vnímána jako primární zdroj lásky a bezpečí. Dítě se tak učí spojovat lásku s bolestí a zmatením, což ovlivňuje jeho sebepojetí a vnímání vztahů v dospělosti.

Z mé praxe a osobní zkušenosti vyplývá, že pro úplné uzdravení a schopnost navazovat zralé a zdravé vztahy je nezbytné se nejprve psychologicky oddělit od matky či toxického rodiče. Tento proces není jednoduchý, protože emocionální vazby a závislosti se mohou zdát hluboce zakořeněné. Psychologické oddělení znamená uvědomit si vlastní hodnotu a naučit se rozpoznat a přijmout zdravé hranice. Tento krok umožňuje oběti přerušit cyklus manipulace a získat kontrolu nad svými emocemi a reakcemi. Když se jedinec dokáže vymanit z těchto vzorců, otevírá se mu možnost tvořit vztahy, které jsou založené na vzájemném respektu, lásce a svobodě, a ne na strachu a potřebě zavděčit se.

Příčiny a mechanismy stockholmského syndromu ve vztahu

Psychologická dynamika

Stockholmský syndrom ve vztahu vzniká často jako reakce na chronický stres a trauma. Osoba, která je obětí, může pociťovat strach, osamělost a zmatek. Emoční vazba na agresora se vytváří jako obranný mechanismus, který má oběti pomoci přežít a zvládnout náročnou situaci. Vztah se může stát „zónou známého“, kde oběť paradoxně hledá bezpečí, protože nezná jinou alternativu.

Proč oběť zůstává?

Oběť často zůstává ve vztahu z několika důvodů:

• Strach z neznáma: Opustit vztah znamená čelit nejistotě.
• Nízké sebevědomí: Agresor může dlouhodobě snižovat sebehodnocení oběti, což ji utvrzuje v přesvědčení, že si nic lepšího nezaslouží.
• Naděje na změnu: Oběti mohou věřit, že jejich láska nebo chování mohou situaci změnit k lepšímu.

Znaky stockholmského syndromu ve vztahu

1. Omlouvání násilí

Oběť často omlouvá chování agresora a hledá pro něj důvody, proč se tak chová (racionalizace). Tento proces může zahrnovat bagatelizaci násilí nebo zlehčování negativních zkušeností, kdy si oběť vytváří mentální příběhy, aby ospravedlnila bolestivé chování. Typické jsou výroky jako: „On to tak nemyslel“, „Měl těžké dětství“, nebo „Dělá to, protože mě má rád“. Tyto omluvy pomáhají oběti zachovat iluzi, že vztah není tak špatný, jak se ve skutečnosti zdá.

Racionalizace a omlouvání násilí slouží jako psychologický mechanismus, který oběti umožňuje přežít v náročném prostředí. Pokud by si oběť plně uvědomila závažnost situace, mohlo by to být pro ni emocionálně neúnosné. Tím, že hledá pro agresorovo chování omluvy, se snaží chránit svou psychiku před úplným zhroucením a uchovat si alespoň náznak naděje na změnu.

Omlouvání násilí však vede k dalším problémům. Oběť si zvyká na to, že akceptuje stále horší zacházení a postupně ztrácí schopnost rozpoznat hranice, které by měly být ve zdravém vztahu zachovány. Tento přístup také přispívá k tomu, že oběť zažívá pocit viny za chování agresora, což posiluje její vnímání sebe sama jako příčiny problémů. Takový postoj dále prohlubuje cyklus násilí a udržuje oběť v bludném kruhu ospravedlňování a přijímání neakceptovatelného chování.

2. Izolace od blízkých

Oběť může být pachatelem záměrně odříznuta od přátel a rodiny. Tento akt izolace má za cíl posílit kontrolu nad obětí a zvýšit její závislost na agresorovi. Agresor často využívá manipulativních taktik, jako jsou lži, pomluvy nebo vyvolávání konfliktů, aby oběti zamezil kontakt s okolím, které by jí mohlo poskytnout podporu a pomohlo jí vnímat realitu objektivně. Izolace obvykle začíná nenápadně, třeba kritikou přátel a blízkých, nebo tvrzeními, že „oni ti nerozumí tak jako já“. Postupně se oběť začíná cítit osamoceně a její důvěra ve své blízké slábne.

Jak izolace sílí, oběť se může začít vyhýbat kontaktům z vlastní iniciativy, protože má pocit, že by tím vyvolala napětí nebo problémy s agresorem. Tímto způsobem se vytváří psychologická klec, ve které oběť přestává věřit, že mimo vztah existuje bezpečné útočiště nebo podpora. Izolace vede k tomu, že se oběť stává stále více závislou na agresorovi nejen fyzicky, ale především emocionálně. Tento stav posiluje pocit bezmoci a beznaděje, protože oběť se začíná domnívat, že její realita je skutečně taková, jak ji agresor prezentuje.

Snižuje se šance na nalezení podpory zvenčí, což znamená, že oběť ztrácí možnost sdílet své obavy a bolest s někým, kdo by jí mohl ukázat jiný pohled na situaci. To vytváří dokonalé podmínky pro prohloubení manipulace a kontroly ze strany agresora, který má nad obětí absolutní moc. Taková izolace může mít závažné dopady na psychické zdraví oběti, včetně zvýšené úzkosti, deprese a pocitu, že se nikdo o její utrpení nezajímá nebo by jí nepomohl.

3. Emoční a fyzické vyčerpání

Dlouhodobý stres a manipulace vedou k emocionálnímu a fyzickému vyčerpání. Neustálý tlak a napětí, které oběť zažívá, způsobují, že se její tělo a mysl neustále nacházejí ve stavu pohotovosti. To může mít za následek chronickou únavu, nespavost a fyzické projevy stresu, jako jsou bolesti hlavy, svalové napětí nebo zažívací potíže. Emoční vyčerpání se projevuje pocity beznaděje, apatie a pocitem, že neexistuje cesta ven.

Tento stav snižuje schopnost oběti uvažovat racionálně a moudře, protože stres narušuje její kognitivní funkce a schopnost rozhodování. V tomto stavu se oběť může cítit paralyzovaná a neschopná plánovat odchod, útěk či jakoukoli změnu. Snižuje se její schopnost vidět situaci objektivně, protože je natolik pohlcená přežitím ze dne na den, že nemá sílu hledat východisko.

Manipulace agresora často zahrnuje taktiky, které dále posilují tuto paralýzu, například gaslighting, kdy je oběť přesvědčována, že její vnímání reality je chybné. Taková manipulace oslabuje její sebevědomí a schopnost věřit vlastnímu úsudku. Výsledkem je, že oběť ztrácí víru v možnost změny, což ji drží v toxickém vztahu déle, než by jinak setrvala.

Nervová a hormonální soustava v reakci na stockholmský syndrom

Když dítě či dospělý zažívá stockholmský syndrom, jeho nervová a hormonální soustava je vystavena neustálému stresu. Tento chronický stres aktivuje sympatický nervový systém a udržuje tělo ve stavu „boj nebo útěk“. To znamená, že v těle je zvýšená hladina stresových hormonů, jako je kortizol a adrenalin. Dlouhodobá expozice těmto hormonům může vést k vyčerpání organismu, oslabení imunitního systému a snížené schopnosti těla regenerovat. Kromě toho se může vyvinout hypervigilance, kdy je jedinec neustále v pohotovosti a očekává nebezpečí, což vede k neschopnosti relaxovat a uvolnit se. Nervová soustava tak prochází neustálým přetížením, které může vést k chronické úzkosti, poruchám spánku a dalším psychickým problémům.

Hormonální nerovnováha má také vliv na schopnost jedince cítit radost a pohodu. Snížená produkce hormonů, jako je serotonin a dopamin, může přispět k depresivním stavům a pocitu bezmoci. Tato hormonální disbalance spolu s přetrvávající aktivací stresové reakce vytváří začarovaný kruh, který oběti drží v emocionální pasti, kde se paradoxně cítí bezpečněji ve známém prostředí než ve snaze o změnu.

Jak se uzdravit ze stockholmského syndromu ve vztahu?

1. Rozpoznání problému

Prvním krokem k uzdravení je uvědomění si, že vztah je toxický. Tento proces je často velmi obtížný, protože oběť může mít zkreslený pohled na realitu, který je výsledkem dlouhodobé manipulace a psychického nátlaku. Agresor může využívat techniky, jako je gaslighting, kdy oběť ztrácí důvěru ve své vlastní vnímání a začíná věřit, že její pocity a dojmy jsou mylné nebo přehnané. V takové situaci je rozpoznání skutečného stavu vztahu obzvlášť náročné, protože oběť může být přesvědčena, že problém je v ní samotné, a ne ve vztahu jako takovém.

Další komplikací může být hluboce zakořeněná naděje, že se agresor změní, nebo pocit, že si oběť zaslouží špatné zacházení. Tento sebeobviňující vzorec myšlení je důsledkem neustálého ponižování a kritiky, které oběť zažila ve vztahu např. s matkou či rodiči. Rozpoznání problému vyžaduje odvahu a schopnost postavit se tváří v tvář realitě, která může být velmi bolestivá.

Uvědomění si, že vztah je toxický, často přichází postupně a může být podpořeno setkáním s přáteli, rodinou nebo odborníky, kteří pomáhají oběti vidět situaci z jiné perspektivy. Toto první uvědomění je zásadní, protože otevírá cestu k dalším krokům vedoucím k uzdravení, jako je hledání pomoci, vytváření bezpečného plánu odchodu a budování nového pocitu sebeúcty.

2. Vyhledání podpory

Podpora od přátel, rodiny a odborníků, jako jsou terapeuti a psychologové, je klíčová. Terapeutické vedení může pomoci oběti pochopit dynamiku vztahu a naučit se strategiemi, jak se z něj vymanit. Více o odborné pomoci zde….https://ales-kalina.cz/koucove/

3. Obnovení sebeúcty a autonomie

Budování sebeúcty je klíčové pro proces uzdravení, protože mnoho obětí toxických vztahů trpí hluboce zakořeněnými pochybnostmi o sobě samých. Dlouhodobé ponižování, manipulace a psychický nátlak způsobují, že oběť ztrácí důvěru ve své schopnosti a vnímání vlastní hodnoty. Obnovení sebeúcty znamená postupné znovuobjevení sebe sama, svých potřeb a hranic, což vyžaduje trpělivost a práci na sobě.

Terapie zaměřená na osobní rozvoj hraje zásadní roli v tomto procesu. Profesionální pomoc může oběti pomoci pochopit, jak a proč se ocitla v toxickém vztahu, a naučit ji nové způsoby, jak se chránit a posilovat vlastní autonomii.

Kromě terapie je důležité, aby se oběť začala věnovat činnostem, které jí přinášejí radost a pocit úspěchu. To může zahrnovat nové zájmy, sport, tvořivou činnost nebo setkávání s podporujícími lidmi, kteří jí pomohou posílit pocit sounáležitosti a ocenění. Obnovení autonomie pak spočívá ve schopnosti oběti převzít plnou odpovědnost svůj vlastní život, vytvářet rozhodnutí a stát si za svými potřebami bez strachu z odsouzení nebo trestu.

Tento proces může být dlouhý a náročný, ale s podporou a odhodláním může oběť postupně získat zpět svou sílu, pocit identity a schopnost vytvářet zdravé a vyvážené vztahy.

Jaké jsou důsledky, pokud se vztah neřeší?

Pokud se stockholmský syndrom ve vztahu neřeší, oběť může prožívat dlouhodobé psychické i fyzické následky, které ovlivňují nejen její duševní pohodu, ale i celkovou kvalitu života. Mezi nejčastější důsledky patří:

• Chronický stres a úzkost: Neustálé napětí a strach udržují tělo ve stavu pohotovosti, což dlouhodobě přetěžuje nervovou soustavu. Chronický stres může vést k poruchám spánku, vyčerpání a zhoršenému fungování imunitního systému, což zvyšuje náchylnost k nemocem.
• Posttraumatická stresová porucha (PTSD): Oběti, které prožily intenzivní psychický nebo fyzický nátlak, mohou zažívat flashbacky, noční můry, podrážděnost a emoční otupělost. PTSD může výrazně omezit schopnost oběti fungovat v každodenním životě a navazovat nové vztahy.
• Deprese a izolace: Pocit beznaděje a nízké sebevědomí mohou oběť uvrhnout do hluboké deprese. Izolace od blízkých a pocit, že není nikdo, kdo by mohl pomoci, tento stav ještě zhoršují. Sociální izolace může vést k pocitu osamělosti a odcizení, což dále prohlubuje psychické obtíže.

Vztahy ovlivněné stockholmským syndromem mohou také přispět ke zhoršení fyzického zdraví. Dlouhodobý stres a emoční zátěž mohou vyústit v chronické zdravotní problémy, jako jsou srdeční choroby, vysoký krevní tlak nebo žaludeční potíže. Zanedbávání vlastních potřeb a sebe péče může mít za následek špatnou fyzickou kondici, což dále komplikuje proces uzdravení.

Neřešený syndrom také ovlivňuje schopnost oběti vytvářet nové, zdravé vztahy. Ztráta důvěry k druhým a zakořeněné přesvědčení, že bolest a láska jsou neoddělitelně propojené, mohou způsobit, že oběť opakovaně vyhledává podobné destruktivní vztahy. Tím se cyklus pokračuje a prohlubuje, což může vést k pocitu, že skutečné uzdravení není možné.

Proto je nezbytné hledat pomoc a podporu. Terapeutická intervence, podpora od blízkých a specializované programy pro oběti mohou být zásadní pro přerušení cyklu a nalezení nové cesty k životu, který je naplněn bezpečím, respektem a vnitřní pohodou.

Závěr

Stockholmský syndrom ve vztahu je komplexní a náročný problém, který vyžaduje čas a trpělivost k pochopení a uzdravení. Empatie a porozumění od přátel, rodiny a odborníků budou nezbytné při cestě za svobodou a novým začátkem.

Pro ty, kteří hledají pomoc, je důležité vědět, že cesta k uzdravení je možná a že s podporou a odhodláním lze nalézt cestu zpět k sobě samým. Uzdravení začíná vnitřním aktem lásky.  Je to ten vnitřní hlas, který šeptá, že si zasloužíme víc, i když okolnosti nás přesvědčily o opaku. Tato láska se rodí z nejtišších koutů naší duše, kde přebývá odhodlání přežít, a kde začíná naše obnova.