Talent spečený v domácím pekle

Podle všech výzkumů o talentu jsem žil v přesvědčení, že talent vzniká v mozku jeho přirozeným vývojem neuronové mapy, a to již od 42. dne od početí, kdy se první neuron vytvořil. Mozek má pro svůj vývoj přesná pravidla co se týče jeho hmotné struktury. Jak se pak ale plní daty a jak se vytváří osobnost člověka, je již plně na prostředí, kde se mozek nachází. Díky své plasticitě si důležité informace pochytává a utřiďuje z okolí podle mých 12 zákonů.

Aniž by si okolí uvědomovalo, je pod neustálým drobnohledem rostoucího mozku, jenž vše, co vidí, slyší a cítí, zapisuje do čistých připravených buněk. Sílu toho nově rostoucího stroje můžeme vidět na schopnosti se naučit mateřský jazyk. Nasáli jsme do sebe slovíčka, gramatiku a melodičnost a nikdo z nás o tom ani neví.

Dlouho jsem si myslel, že talent je stejně tak produktem vývoje mozku, jenž se vypaluje jako osobnostní specifikum do neuronových map, aby pak jednou v dospělosti mohl jedinec zazářit neopakovatelnými kombinacemi schopností. Talent si můžete představit jako ingredienci do jídla. Talent není jídlo samo. Talent třeba excelentního čichu dělá z jednoho kuchaře lepšího, než jsou ti druzí. Talent lépe cítit své tělo dělá z jedné lepší baletku než z druhé. Talent empatie dělá z jednoho kouče lepšího, než jsou ti ostatní. Talent se nemůžete naučit. Talent můžeme pouze vzít a nasadit ho na své aktivity, které se ale musíte naučit a pilovat.

Včera jsem ale zjistil, že se talent může spékat i doma při zcela konkrétních situacích, které navíc nemusí být příjemné. Pojďme se podívat na příklady, které ukážu na sobě, protože jiné příklady zatím nemám k dispozici:

Jako malý kluk jsem byl doma často trestán a vězněn. Dnes vím, že šlo o formu domácího násilí, ale tenkrát jsem to tak nevnímal. Necítil jsem se v tom sice úplně dobře, ale prostě jste se někde narodili a vaše okolí vám připadá přesně tak akorát. Jiné přece neznáte. Neustálý strach z bolesti z pocitu „opět zavřený doma a kluci si hrají venku“ mě vedl k naučení se věcí, které dnes velmi silně cítím a jsem v nich až excelentní. Je to třeba empatie. Jsem tak citlivý, že dokážu vnímat náladu a myšlenky člověka do nejjemnějších detailů. Každé hnutí mysli či posunek těla můj mozek okamžitě umí vyhodnotit a přeložit do mého srozumitelného jazyka. Díky této vlastnosti mohu být dobrým poradcem a lidé, i když jsem pro ně cizí, mi tvrdí, že si se mnou popovídali jako s dlouhodobým přítelem.

Jak se ale tato schopnost upekla? Můj mozek si v dětství všiml, že pokud včas odhadne náladu matky, může z toho těžit. Samozřejmě jako kluk mezi 9 až 15 lety máte mnoho potřeb a tužeb. V domácím pekle se ale skoro 80% z nich nemohlo nikdy splnit. Díky schopnosti číst matčiny nálady jsem se naučil přicházet se svými prosbami právě v době, kdy nálada byla excelentní. Matka ve znamení raka neuměla komunikovat své pocity a nálady, takže empatické odezírání bylo jedinou cestou z vykoupení z pekla věznice.

Podobně jsem zjistil i u jedné mé klientky, která ze strachu, že bude odvezena do dětského domova, se naučila přesně číst nálady své matky a plnit její představy do takových detailů, že jsem se nad jejím uměním sám pozastavoval. Tak třeba maminka zavolala a dcera ve svých skoro 40 letech sedla okamžitě do auta a jela za ní.

Jako dospělí vidíme talentovaného člověka v hudbě, baletu, v kuchaření a spisovatelství. Kolikrát ale za jejich opěvovanou talentovou vlohou stálo peklo domova. Mohly to být domácí hádky, rozvod, nemilovanost, odstrkování nebo v mém případě přílišná sledovanost a z ní plynoucí zákazy a ponižování.

Ze svých Emočních rovnic i ze situací, které při jejich hledání vyplavaly, jsem pochopil, že jako kluk jsem byl matkou často poučován, že bych měl své věci dělat jinak, nebýt zbrklý, nadšený, ulítaný. Bylo mi dáváno najevo, že to, co dělám, není zase tak dobré a všimnutí hodné a že nejdůležitější je, aby si na mě nikdo nestěžoval a hlavně, aby naše rodina vždy měla co nejlepší punc před okolím.

Bydleli jsme ve 2+1 a máma byla více než hodně doma. Navíc se v mých 9 letech narodil bratr, takže nás doma na tak malý prostor bylo více než dost.

Nyní si zkuste propojit následující situace: málo místa, časté domácí vězení, neustálá kontrola, poučování, kritika. Co si z tohoto můj dětský mozek vydedukoval? Aby přežil obrovskou bolest věznění a nepochopení, vytvořil si tajné jeskyně a ukryté poklady, kam nikdo nemohl. Jim dodal magickou krásu a k nim pak upínal svůj zrak, když bylo nejhůře. Tyto jeskyně nebyly jen ty hmotné, ale i ty nehmotné v mysli.

A hle, vylisoval se talent schopnosti excelentní kombinatoriky a šifrování. Díky nutnosti se jako kluk dokonale maskovat před pálivostí ohně jsem se naučil tak slovně a skutky natírat své jednání, aby opět nepřišel bolestivý trest, že dnes mi připadá čitelné jakékoliv chování kohokoliv a může se ukrývat za cokoliv. Naučil jsem se odkrýt jakoukoliv lež, což v tomto případě je opět využívání talentu, i když jakoby pozadu, než v jakém kontextu vznikl.