Volíte mezi pravdou, nebo úspěchem?

Pravda, vnitřní dosažení pocitu pravdy, a úspěch velmi často nedokážeme spojit dohromady. Nejdou spolu ruku v ruce. Jako by byl úspěch přímo překážkou v dosažení poznání pravdy o životě.

Při hledání smyslu života se zmítáme v rozporu, zda máme dosahovat v životě poznání vnitřní pravdy, nebo se zaměřit na budování úspěchu ve světě.

Naši rodiče také nešli světem vždy společně, nedrželi se za ruce, nežertovali a nezpívali písně, v nichž by oslavovali toho, kdo nám dává šanci poznat naši vnitřní pravdu i zažít úspěch. Neoslavovali život.

Nesprávné pochopení vztahu našich rodičů nás brzdí v přirozeném úspěchu.

Matka je naší vnitřní pravdou, otec je světem a úspěchem v něm. Pro uznání matky, naší pravdy, jsme ochotni obětovat úspěch. Vzdáváme se dopředu svých ideálů, blokujeme své touhy, protože i touhy našich otců byly často matkou vnímány jako sobecké.

Pokud matka, naše pravda, zazlívá otci, že je nezodpovědný, příliš povrchní, má zájem jen o sebe sama, vnímáme tak v dospělosti i naši vlastní touhu po dosažení úspěchu.

Úspěch pro nás bývá označen razítkem „nevhodné, cenzurováno“

a my nechceme být zrádci pravdy, bolesti a osamocení, které jsme cítili z mámy, když zůstávala doma, zatímco táta si užíval venku se svými kamarády.

Máme potřebu pravdě obětovat vše, potěšit ji, přinést jí oběť, vzdát se úspěchu.

Pravda je v našich očích opuštěná, osamocená, a pokud budeme šťastni, zcela jistě ji zradíme. Máme potřebu pravdě přinést oběti.

Blokujeme tak úspěch ve jménu pravdy, kterou kdysi určovala a zobrazovala naše máma. Úspěch podvědomě vidíme jako něco, co je nízké, zbytečné, či dokonce nechutné. Do naší touhy být dobří a užít si úspěch projektujeme emoce, které jsme kdysi vnímali v nevyjasněném vztahu našich rodičů.

Když je žena matkou a miluje šťastně svého muže, dává tím dětem najevo, že otec je velmi dobrý, že stojí za to jej následovat.

Potom i my přirozeně, s důvěrou a radostí hledáme místo, z něhož vyjádříme svůj životní potenciál. Chceme potěšit a udělat radost oběma Bohům našeho dětského světa.

Častější však je, že stojíme před volbou.

Zvolíme úspěch, a zradíme tak pravdu.

Nebo zvolíme pravdu, a úspěchu se vzdáme. Zhodnotíme jej, stejně jako kdysi naše zraněná máma našeho otce, jako toho, jehož touhy nás od pravdy odvádějí.

Osamělá matka, která se stahuje do sebe. Osamělá žena, kterou muž opouští, aby si užíval ve světě, zatímco ona je uvázána k dětem a domácnosti, a jediné, co jí zůstalo, je její vnitřní, nešťastný svět.

Je velkou pravdou, že muži utíkají ven, zatímco ženy častěji dovnitř.

Muži jsou ti, kteří vyzařují více do světa.

Ženy jsou těmi, které prociťují směrem dovnitř.

Jedno i druhé je však jen vyjádřením stejné životní síly. Není potřeba volit.

Vzdáváme se úspěchu, nechceme dát přednost otci a zradit tak mámu, zvlášť pokud jsme ženami. Vzdáváme se úspěchu, záměru, cíle ve jménu své osamělé matky.

Když si ujasníme vztah našich rodičů, naši vlastní roli a uvědomíme si, na kterou stranu jsme se v dětství nevědomě, z potřeby lásky a náklonnosti, přiklonili, máme šanci, že naše životní volba mezi úspěchem a vnitřním duchovním životem konečně nabyde jasnosti.

Možná poprvé spojíme pravdu i svět, který nás obklopuje, a zjistíme, že pravá svoboda je v tom, že žijeme zcela vyváženě, s oběma póly našich rodičů, kteří kdysi byli našimi Bohy a svou válkou na Olympu našeho dětství způsobili nevědomky totální rozvrat našich budoucích idejí a životů.

Mezi pravdou a úspěchem skutečně není potřeba volit.

Pravda může milovat úspěch, když pochopíme, kdo a jakou roli v našem životě skutečně hrál.