Proč se na nás rodiče vlastně zlobí?

Častokrát od svých klientů slýchám tyto výroky: „Měl bych dělat to, co říkají rodiče“ „Rodiče přece musím uspokojovat,“ „Rodičům přece musím dělat dobře,“ „Cti otce svého a matku svou,“ „Rodičům se přece nemohu protivit,“ „Proti rodičům nemohu dělat nic,“ „Vždy bych měl poslouchat to, co říkají rodiče,“ „Peníze jsou tam, kde říkají rodiče,“ „Svoji mámu musím vždy uspokojit“ a tak dále a tak dále v různých obměnách.

Setkávám se s těmito typy výroků téměř denně. A to vždy v situacích, kdy si člověk uvědomuje, že by chtěl dělat něco po svém, že by si svůj život chtěl žít podle svých vlastních představ, naplňovat svůj talent, založit si svůj podnik, nebo žít s partnerem, který se rodičům nelíbí, či nevstupovat do vztahu sňatkem a prostě si žít po svém tak, jak se mně chce a jak já sám uznávám za vhodné.

Vstupy rodičů i v dospělosti

Jsme už dospělí, ale rodiče vstupují neustále do našeho života a ovlivňují nás, ať už přímo, či přes nahrané programy v naší hlavě, poněvadž si myslí, že oni nejlépe vědí, co je pro jejich děti nejlepší.  Tyto vlivy způsobují v životě dospělých jedinců velké problémy a zmatky.

Jak je možné, že s námi rodiče nesouhlasí a napomínají nás, či nesouhlasí se způsobem života, kterým žijeme, když nás sami vychovali? Od prvopočátku našeho zrození byli s námi, vštěpovali nám, jak se máme chovat, co máme dělat, jaký život bychom měli žít. Vše jsme přece odkoukali od nich. Tak proč s naším životem nejsou spokojeni?

Od koho jsme brali informace?

První věc, kterou by si měli uvědomit, je, že nesouhlasí sami se sebou. Sám tvrdím, že náš mozek je programován již od pátého měsíce od našeho početí. Během celé doby, kdy jsme žili s našimi zroditeli a vychovateli, jsme nasávali informace právě od nich. Jak se k sobě chovali, jak spolu mluvili, jak zacházeli s penězi, jak milovali svoji práci, co dělali, jak dělali, kdy to dělali, jak se chovali ke svým známým, jak jezdili na dovolenou. To vše náš mozek odkoukával a zapisoval si ve formě Emočních vzorců.

Když jsme potom ze svého mateřského hnízda vylétli, začali jsme samozřejmě ztvárňovat přesně to, co jsme se (ve svém mateřském hnízdě) naučili. A pokud je to v nesouladu s tím, co si naši rodiče dnes myslí, nemají sebemenší právo nám vyčítat, že jsme jiní, protože oni nám tu hlavu naprogramovali.

Většina mých klientů nemá problém s tím, že by nevěděli, co chtějí, ale s tím, že nemají odvahu a sílu se vzepřít tomu, co již „vědí“, co jim bylo nasázeno do hlavy dříve, než si uvědomili, co vlastně chtějí. A všecky tyto protichůdné zápisy pocházejí z našeho mateřského hnízda.

Jít si za tím nejdůležitějším

Nebojme se tedy vstoupit na vlastní životní dráhu a následovat jednu jedinou věc, která je pro život nejdůležitější: co vlastně chci a jaké jsou mé nejniternější touhy, kudy chci v životě jít. Nesnažte se jít proti svému vnitřnímu přesvědčení, když vás uvnitř, někde v hloubi duše, cosi postrkuje jinak. Neřiďte svůj život postaru, protože to maminka, tatínek nebo někdo z příbuzných tak chce. Vypusťte je z hlavy! Jděte si svojí cestou! Je to přece váš život a jenom vy na něj máte právo a nemusíte nikoho svým žitím uspokojovat.

Protože když se v životě budete cítit špatně na základě jejich doporučení, stále to bude váš život, vy budete muset svůj život prožívat, to za vás nikdo neodžije. Jejich doporučení a rady byly zajisté míněny dobře, ale do toho vám nic není.