Aleši, na slovíčko

Váš oblíbený kouč Aleš Kalina v rozhovoru s Hankou Lustikovou odpovídal na otázky týkající se syndromu vyhoření.

Nestačili jste sledovat náš přímý přenos? Dáváte přednost raději čtení před videem? Nejenom pro Vás jsem připravila tento rozhovor v tištěné podobě. Byl pořízen v živém vysílání a Vy si jeho část můžete nyní přečíst právě zde:

Hanka: Jaké jsou příznaky vyhoření? Jak vznikají?

Aleš: No ony se plíží. Je to něco jako takový smrad. Někdy ho necítíte hned, ale cítíte, jak něco jen lehoulince zasmrádne. A syndrom vyhoření funguje úplně stejně. Najednou cítíte, že vás ta práce trošičku nebaví. To není taková ta jednorázovka, že mě šéf vytočil. Ale přestáváte mít chuť tam chodit. Přestáváte postupně mít chuť se té práce zúčastňovat. Přestáváte mít chuť vůbec tam jít.

Hanka: My Češi pracujeme hodně i v létě. Venku je takhle krásně a my přitom smrdíme v těch svých kancelářích. Myslíš, že to je i v zahraničí, nebo to je taková naše specialita nás Čechů?

Aleš: Myslím si, že to je národ od národu. Myslím, že jsou i národy pracovitější, ale pak známe národy jižního typu, kde mají ty svoje siesty a tam když něco chcete ve dvě hodiny odpoledne, tak tam mají zavřeno. Je to také podle toho, jak je nastavená národnostní kultura.

Hanka: A co by lidé mohli udělat pro to, aby si zkrátili pracovní dobu nebo aby v létě tolik nedřeli, aby více odpočívali?

Aleš: Víš co, já říkám lidem strašně jednoduchý návody. Protože já jsem sám dřel jak mezek a kolikrát jsem do toho propad. Nejdůležitější je najít si svůj talent. Proč tady vlastně jsme. A tady tu otázku si musí každý z nás zodpovědět. A v okamžiku, kdy si tu otázku zodpovíme, tak se nám mnohem lépe dýchá. Protože víme, že jsme v nějaké práci a v té práci chceme být. Protože je to naše heroická mise. Proč vlastně tady na té planetě jsme.

Hanka: Takže taková ta naše srdeční záležitost?

Aleš: Ano, srdeční záležitost. Já sám jsem měl kariéru jako blázen, nerad to říkám – vysoce postavený manažer. A utekl jsem od toho, přestože jsem tam měl všechno, na co si jen člověk dokáže vzpomenout.

Hanka: A to mě docela zajímá. Jak jsi vlastně přemohl to své ego a vyšel jsi z té zlaté klece?

Aleš: No, to byla zlatá klec. Říkali jsme tomu zlatý želízka Billa Gatese. Všichni jsme tam byli tak nějak přikovaný tím, co jsme tam dostávali. Člověk má ego, to je super – dělá vysoký post, to je nádhera. Ale za čas se pozvracíte sami nad sebou. To, jak taháme a říkáme si: ještě ty prachy, ještě shrábnu tohle, ještě udělám tohle a ještě ty akcie shrábnu… A najednou člověk zjistí, že je odporný sám sobě. Sedí na jednom místě jak pako a nedokáže se rozhodnout a říct tak dost. Ono jde velice dobře potom to ego zašlapat do země.

Hanka: A co by měli dělat lidé, kteří už mají určité postavení, vystudovali třeba dvě vysoké školy a teď přijdou na to, že mají např. po dvaceti letech nějaké super místo, ale jsou tam nešťastní? Jak se s tím vyrovnat?

Aleš: To se může stát každému z nás. Jde o to začít dělat ty změny rychle a nečekat, že se to jednou změní samo. Pamatuji si na jedno pravidlo, které říkal Tommy Robinson, že pravidlo úspěchu je jednoduché. Je to o tom nebát se dělat rychlý změny. Když jsem schopen změny dělat rychle, no tak mi to dává možnost najít rychleji to, co skutečně chci.

Hanka: Takže můžeme divákům doporučit poslouchat své nitro a své srdce?

Aleš: Přesně tak. Poslouchat to, co nás skutečně baví. A to je nejlepší prevence vůči vyhoření. Že cítím, že to, co dělám, mě skutečně baví. Já když sedím tady, tak bych nechtěl být jinde. I když jsem kvůli tomu opustil velice slušný posty a velice slušný peníze. Ale dělám to, co mně baví a nic jiného bych dělat nechtěl.

Hanka: A Aleši, jak se nepřetěžovat za tou honbou za výsledkem?

Aleš: Já myslím, že nepřetěžovat se můžeme tehdy, když se alespoň jednou přetížíme. Protože narazíme a víme „hele, tak toto už nikdy“. A druhá věc je potom si chránit svůj soukromý čas. Já se někdy hrozně rád přetížím, protože mě to baví a potom jedu do tří do rána, protože mě to prostě strašně baví. Ale pak vím, že zase přijde čas, kdy vypnu na celý den. To si vezmu kolo a brusle a jedu na Šumavu a tam se vyvětrám. Vím, že naše těla dokážou unést spoustu náporu, ale když nevypneme, tak ta kreativita začne postupně klesat. My jsme tak postavení, že čekáme, až budeme mít dostatek peněz, až budeme mít víc a snažíme se honem rychle postavit kariéru…

Žil jsem – asi jako jeden z mála lidí, mezi největším množstvím milionářů na metr čtvereční. Přitom jsem viděl hodně nešťastných lidí. Viděl jsem dokonce i smrt z hlediska přetížení. Ten člověk se totálně přetížil, jenom dřel. Přitom měl 8 miliard dolarů a neužil si z toho vůbec nic. Jenom dřel a dřel a dřel. Kde je teda ta hranice, kdy řeknu, že už mám dost, že teď už nemusím tolik makat…?

Hanka: To, co děláme, bychom měli dělat s láskou. Abychom byli tím, kým skutečně jsme.

Aleš: Což může znamenat, že z manažerského postu půjdete dělat malíře. Nebo někam půjdete dělat nějakou profesi do Afriky. Nebo se odstěhujete do Asie a budete tam malovat obrazy. Nebo si uděláte nějaký nový kurz a budete dělat něco, o čem tajně sníte. Jako jsem tajně snil já už od sedmnácti, že budu dělat to, co dneska skutečně dělám. Opravdu jsem to už od sedmnácti v sobě měl. Jenom tam byly ty různé bloky a vzorce, které mě od toho odrazovaly.

Budujte si svou osobní hodnotu a najděte si svůj talent. To je to, pro co tady na Zemi jste!
Další informace o syndromu vyhoření v článku: Co je syndrom vyhoření a jak ho zvládnout?