Nemáte ve svých emocích hrubky?

Podobně jako se občas vyskytují hrubky v našem pravopisu, vyskytují se hrubé chyby i v našich emocích. Kolikrát jsme ve škole měli od paní učitelky ta nepříjemná dvojitě podtržená slova signalizující, že jsme opomněli vyjmenované slovo? Anebo jsme špatně odhadli shodu podmětu s přísudkem a ejhle, další chyba a už to bylo za 3. Takových chyb jsme všichni nasekali mnoho. U některých lidí jejich výskyt skončil na základní škole, u jiných pokračuje až do hrobu.

Ve škole nám věnovali mnoho času, abychom byli gramaticky schopní. Jen si spočítejte, kolik let nám vtloukali do hlavy, jak se co píše a jaké jsou nosné pilíře našeho rodného jazyka. A stejně se chyba v psaní občas vloudí a učiní z jinak dobrého textu text školáka.

Učili vás emoční inteligenci?

A co emoce? Kolik let jste se jim učili a kdo vás je učil? Učení začalo ihned po narození a pokračuje do hodně pozdního věku a kdo nás naučil naše první emoce? No přece ti, kdo byli u našich postýlek. Pak přicházeli další učitelé v podobě babiček, sourozenců, přátel a prvních lásek. Ti všichni díky plasticitě našeho mozku se stali „vzory“, z nichž si náš mozek nasál své postřehy.

Učitelů nebývá mnoho, mají však různou kvalitu. Měli jste někdy tu čest, že vám někdo oznámkoval váš emoční projev? Že byste napsali svoji výroční emoční práci a profesor katedry emocí by vám ji ohodnotil? Kolik připomínek by obsahovala? Kolik hrubek by bylo podtrženo?

Pokud není zaručeno, že naši učitelé emocí byli kvalifikovaní, mohli jsme se klidně naučit špatnému pravopisu. Co to může způsobit? Emoční život plný chyb a hrubek. Ve školách se učí kdejaká nepodstatnost a mozek dětí se přetěžuje informačními nepodstatnostmi běžně dostupnými, kdy jste ale slyšeli, že by se učila emoční inteligence? Já nikdy.

Pojďme se společně podívat na několik emočních hrubek:

Hrubka žárlivosti

Kdo ji píše? Lidé, u jejichž výchovy byla láska podmíněna splněním určitých podmínek. Nebo lidé, kde doma bylo lásky nedostatek a byla jim všemožně odpírána. Nebo lidé prvorození, kdy příchodem sourozence měli pocit, že jim ubylo lásky a ztratili své prvenství. Emoce žárlivosti je produkována mozkem jako strach z nedostatku lásky a opuštění. Je to však pouze prožívaná fikce. Lásky může mít kolem sebe jedinec dostatečně.

Hrubka hysterie

Kdo ji píše? Hysterik je člověk, který v sobě nechá nevyřčené emoce tak dlouho vřít, až to nevydrží a vylítá z něj všechno najednou. Jde o lidi, kteří mají pocit, že jejich potřeby nejsou dlouhodobě upřednostňovány a cítí se utlačení v pozadí. Přitom jde opět o klam jejich hlavy. Pokud by uměli komunikovat, zjistili by, že jejich okolí je připraveno jejich potřeby sdílet, jenom o nich nevědělo. Základem je opět špatně naučená schopnost komunikovat své potřeby z důvodu strachu z nepřijetí a pohrdání. Více v článku Důvody hysterie.

Hrubka ješitnosti

Jedinci s touto hrubkou nesmíte nic vytknout. Musíte kolem něj chodit po špičkách. Je plný sebe a svých nálad. O co ale pod jeho povrchem jde? Takový člověk je ovládán opět strachem, že neobstojí, že nesmí dělat chyby, že pokud se odhalí jeho skutečná podstata, bude odmítnut a zatracen. To jsou lidé, jejichž perfektnost ostatní otravuje, akorát pod pokličkou najdete ustrašeného kloučka, rozklepaného jen když si pomyslí, že někdo najde jeho chybu a potrestá ho.

Hrubka nízkého sebevědomí

Tito lidé se nemohli naučit několik vyjmenovaných slov. Byly jim zatajeny emoce typu měj se rád, jsi dobrý, okolí tě má rádo, okolí není důležité, ty jsi originál. Učitelé emocí nepoučeným přístupem mnohokrát dávali svým vzorem jasný příklad skutky i slovy. Nastavovali svému potomkovi zrcadlo, v němž učící se mozek našel jasné pokyny. Jedinec určitě mnohokrát slyšel věty: „Jsi k ničemu“, „Nepřekážej“, „Do toho se nepleť“, „Podívej se na Jirku, ten to dělá dobře“ atd. tisíce dalších. Kolikrát podobné situace spatřuji v nákupním centru, kdy bych rodičům nejraději dal pár facek, aby se probrali. Pak za několik let si budou lámat hlavu, proč ten jejich syn či dcera má takové problémy.

Hrubka sebenenávisti

Kdo ji píše? Nejčastěji lidé, jejichž rodiče byli příliš chytří a za každou cenu chtěli po svých potomcích, aby byli alespoň tak dobří jako oni. Nic proti tomu, mozek dítěte by to v pohodě zvládl. Pokud se to ale předkládá nepoučeně, stane se z toho později prokletí. Když se dítě snaží (a věřte, děti neumí dělat věci napůl) a od matky stále slyší, že by to mohlo být takto a takto, lépe a jinak a ani za velké úsilí nepřichází chvála a ocenění, vznikají emoční hrubky typu: „Jsem nedostačující“, „Nic neudělám pořádně“,

„Nezavděčím se“, „Dělám málo“. Poněvadž veškeré vyvinuté úsilí nevedlo k získání lásky a přijetí, jedinec přijme destruktivní emoční kód sebeponižování a sebenenávisti.