Jak často volat rodičům, když vám zasahují příliš do života?

Máte pocit, že jste ke svým rodičům, navzdory svému věku, připoutáni až moc? Jak často volat rodičům, když vám to nedělá úplně dobře? Ztrácíte svoji svobodu a přizpůsobujete se jejich potřebám či manipulaci tak, že překračujete hranice své svobodné vůle?

V tomto článku vám vysvětlím, proč tomu tak je a co se s tím dá dělat.

Své rodiče jistě máme rádi. Pokud nám neudělali něco ošklivého, budeme je mít rádi do konce života. Budeme na ně rádi vzpomínat a připomínat si jejich dobré rady a postoje, které zformovaly náš život.

Byli prvními osobnostmi na tomto světě, které jsme měli možnost více poznat. Starali se o nás, sytili nás a dopřáli nám vzdělání a začlenění do společnosti. To ale nevytváří požadavek dluhu. Dělali tak dobrovolně a podle svého uvážení. Někteří lidé si volají s rodiči každý den, zatímco jiní říkají, že mi to připadá jako příliš časté.

Závislost vzniká už v raném dětství

Někteří rodiče neznají pravidla správné výchovy, ani jak se mozek dítěte učí. Svými výroky a postoji dětem vkládají do hlavy nesprávné programy chování a nastaví je pro jejich závislou budoucnost. Udělají si z nich, byť nevědomě, otroky a přisluhovače, kterým pak po zbytek svého života diktují své potřeby. Dítě, dnes již dospělé, pak poslouchá na slovo a neodváží se diskutovat.

Této závislosti budeme říkat emoční tyč. Tyto tyče vznikají již v raném dětství podrobováním svobodné vůle dítěte například výroky:

• „Dělej, co ti říkám, a budeš se mít dobře!” nebo

• „Rodiče je potřeba ctít!” nebo

• „Když budeš dělat, co ti říkám, budu tě mít ráda.”

Například, někteří lidé si volají s mamkou téměř denně, což může posílit tuto závislost.

Opakováním těchto a jim podobných výroků dojde v hlavě dítěte k nastavení závislosti a v dospělosti pak jedinec neumí na vyřknutou potřebu rodiče reagovat odmítavě. Přizpůsobí se jeho požadavku a ztratí svoji jedinečnost projevu. Otročí požadavku rodiče, byť je již dospělé.

Proč nedokážeme každý den odmítnout požadavky rodičů?

Na plnění požadavků máme totiž program ve své hlavě. Jsme nastaveni tak, abychom plnili, podávali výkon, uspokojovali a nediskutovali. Naše hlava si s rodiči nastavila emoční propojku, tzv. emoční tyč. Tato tyč z nás pak dělá plně podřízené a poslušné jedince, kteří ztrácí svoji svobodnou vůli ze strachu a pocitu viny.

Mnozí i za hranicí svého věku 50 let byli tak podřízeni vůli své matky či otce, že neuměli vyjádřit své NE. Doslova plnili požadavky bez sebemenšího odporu a zůstali pak ve finále sami, bez partnera, aby mohli vždy a plně uspokojit potřebu rodiče. To je důvod, proč mnozí lidé nedokážou říct NE svým rodičům.

Vše řídí pocit viny a strach.

Mozek posílá takto propojenému jedinci nesmlouvavé instrukce: „Jdi a jednej, nepřemýšlej a nesmlouvej!”

Jak často se nám chce dělat to, co ve skutečnosti nechceme?

Přitom vůči rodičům tak činíme často. Jsme povinováni jim volat, jezdit k nim na návštěvy, dodržovat vánoční a novoroční pravidla. Chovat se podle jejich příkazů. Někteří lidé volají rodičům tak jednou týdně, zatímco jiní cítí povinnost volat častěji.

Vždyť komu z nás se chce každý rok jezdit do rodného hnízda na Vánoce či na Nový rok? Pro mnohé z nás je i v pokročilém věku nemožné byť jen pomyslet na to, že bychom třeba odjeli někam jinam a vůbec se doma neukázali. Prostě tak se to má a tak je to potřeba činit.

V dětství jsme zjistili, že se ztratilo napojení na sebe.

Aniž bychom si to uvědomovali, bylo nám vzato to nejcennější, co máme. Naše autenticita a napojení na naši třetí složku osobnosti. Neustálými příkazy a tlakem na činění vůle matky či otce jsme se nevědomě odpojili od sebe sama a stali se z nás spolehliví otroci. Plně podřízeni, poslušní, nekonfliktní, neviditelní. Pro mnoho lidí je to tak, že se cítí odpojeni od sebe kvůli neustálým rodičovským požadavkům.

Já jsem doma často slýchával, že nemám přidělávat více starostí, než již matka má. Zatlačil jsem své klukovské potřeby do pozadí a stal se velmi poslušným synem. Abych pak po 18. roku pět let nemohl pro sebe najít vhodnou partnerku a ve 35 letech zjistil, že jsem v životě úplně mimo, odpojený od sebe a svého talentu. Pod skřípotem svých emocí jsem se musel zcela přeorientovat.

Dělal jsem práci, kterou jsem nenáviděl. Žil s ženou, se kterou jsem necítil souznění. Bydlel v kraji, kde mi nebylo dobře.

A proč toto všechno?

Ztráta sama sebe. Odpojení od sebe. Rodiče stojící na piedestalu. Strach a vina.

Jak často komunikujete s rodiči

Komunikace s rodiči je důležitou součástí našeho života. Jak často s nimi komunikujete? Je to každý den, nebo jen jednou za týden? Každý člověk je jiný a má své vlastní potřeby a preference. Některým lidem stačí komunikovat s rodiči jen jednou za týden, zatímco jiní potřebují komunikovat každý den. Je důležité najít rovnováhu, která vyhovuje vám i vašim rodičům. Pokud cítíte, že je komunikace příliš častá a zasahuje vám do života, nebojte se nastavit hranice. Naopak, pokud máte pocit, že byste měli komunikovat častěji, zkuste najít způsob, jak to zařadit do svého každodenního života.

Rodiče se umí vmísit do našich soukromých životů s mamkou.

A to dokonce zcela tvrdě a s pocitem, že jim něco dlužíme a máme jim ještě hodně co oplácet. Kamarádce se nastěhovala matka do domu a začala ovlivňovat její děti. Nikdo neměl odvahu ji vystrčit, jasně jí nastavit pravidla. Komandovat její zvrácené postoje a názory, vymezit pravidla soužití. Její přítomnost začala postupně rozleptávat vztah mezi partnery i dětmi. Jedna žena – mnoho problémů.

Rodiče často zapomínají, že jejich děti zde nejsou proto, aby jim otročily. Že přivedli na svět svobodné bytosti, které mají nárok na svobodu podobně jako oni. Napojují se svými emočními háčky do duší svým potomků a vyžadují pozornost. Tím přelévají na sebe energii svých potomků, a tak jim nedopřávají dospět a žít si podle svého.

Jak dávat rady? Pokud toto čtou rodiče

Dávat rady je důležité, ale je také důležité vědět, kdy je dávat a kdy ne. Jak se říká, “rady jsou jako hřebíky, každý má své vlastní”. Je důležité respektovat rozhodnutí a názory našich dětí a nezasahovat do jejich života, pokud to není nezbytně nutné. Jak se říká, “je lepší dát radu, než ji vzít”. Když se rozhodnete dát radu, ujistěte se, že je to v situaci, kdy je to opravdu potřeba a že se s tím vaše dítě cítí pohodlně. Respektujte jejich prostor a nevnucujte své názory. Tímto způsobem můžete podpořit jejich samostatnost a sebevědomí, aniž byste zasahovali do jejich osobního života.

Chcete emoční tyče přeseknout?

Prvním krokem je se naučit, jak vás ovlivnilo vaše dětství. Dělám to s pomocí emočního skenu, který učím na koučinku, kde si probereme toto:

• Jak se mozek učí?

• Jak nás ovlivnilo naše dětství?

• Jak se informace do hlavy zapisují?

• Jak se informace v hlavě vyhodnocují?

Získáte tak návod na první kroky na své cestě ke zbavení se svých emočních tyčí a závislosti.