Zasahují vám rodiče příliš do života?

Máte pocit, že jste ke svým rodičům, navzdory svému věku, připoutáni až moc?

Ztrácíte svoji svobodu a přizpůsobujete se jejich potřebám či manipulaci tak, že překračujete hranice své svobodné vůle?

V tomto článku vám vysvětlím, proč tomu tak je a co se s tím dá dělat.

Své rodiče jistě máme rádi. Pokud nám neudělali něco ošklivého, budeme je mít rádi do konce života. Budeme na ně rádi vzpomínat a připomínat si jejich dobré rady a postoje, které zformovaly náš život.

Byli prvními osobnostmi na tomto světě, které jsme měli možnost více poznat. Starali se o nás, sytili nás a dopřáli nám vzdělání a začlenění do společnosti. To ale nevytváří požadavek dluhu. Dělali tak dobrovolně a podle svého uvážení.

Závislost vzniká už v raném dětství

Někteří rodiče neznají pravidla správné výchovy, ani jak se mozek dítěte učí. Svými výroky a postoji dětem vkládají do hlavy nesprávné programy chování a nastaví je pro jejich závislou budoucnost. Udělají si z nich, byť nevědomě, otroky a přisluhovače, kterým pak po zbytek svého života diktují své potřeby. Dítě, dnes již dospělé, pak poslouchá na slovo a neodváží se diskutovat.

Této závislosti budeme říkat emoční tyč. Tyto tyče vznikají již v raném dětství podrobováním svobodné vůle dítěte například výroky:

• „Dělej, co ti říkám, a budeš se mít dobře!” nebo
• „Rodiče je potřeba ctít!” nebo
• „Když budeš dělat, co ti říkám, budu tě mít ráda.”

Opakováním těchto a jim podobných výroků dojde v hlavě dítěte k nastavení závislosti a v dospělosti pak jedinec neumí na vyřknutou potřebu rodiče reagovat odmítavě. Přizpůsobí se jeho požadavku a ztratí svoji jedinečnost projevu. Otročí požadavku rodiče, byť je již dospělé.

Proč nedokážeme odmítnout požadavky rodičů?

Na plnění požadavků máme totiž program ve své hlavě. Jsme nastaveni tak, abychom plnili, podávali výkon, uspokojovali a nediskutovali. Naše hlava si s rodiči nastavila emoční propojku, tzv. emoční tyč. Tato tyč z nás pak dělá plně podřízené a poslušné jedince, kteří ztrácí svoji svobodnou vůli ze strachu a pocitu viny.

Mnozí i za hranicí svého věku 50 let byli tak podřízeni vůli své matky či otce, že neuměli vyjádřit své NE. Doslova plnili požadavky bez sebemenšího odporu a zůstali pak ve finále sami, bez partnera, aby mohli vždy a plně uspokojit potřebu rodiče.

Vše řídí pocit viny a strach.

Mozek posílá takto propojenému jedinci nesmlouvavé instrukce: „Jdi a jednej, nepřemýšlej a nesmlouvej!”

Komu z nás se chce dělat to, co ve skutečnosti nechceme?

Přitom vůči rodičům tak činíme často. Jsme povinováni jim volat, jezdit k nim na návštěvy, dodržovat vánoční a novoroční pravidla. Chovat se podle jejich příkazů.

Vždyť komu z nás se chce každý rok jezdit do rodného hnízda na Vánoce či na Nový rok? Pro mnohé z nás je i v pokročilém věku nemožné byť jen pomyslet na to, že bychom třeba odjeli někam jinam a vůbec se doma neukázali. Prostě tak se to má a tak je to potřeba činit.

V dětství jsme ztratili napojení na sebe.

Aniž bychom si to uvědomovali, bylo nám vzato to nejcennější, co máme. Naše autenticita a napojení na naši třetí složku osobnosti. Neustálými příkazy a tlakem na činění vůle matky či otce jsme se nevědomě odpojili od sebe sama a stali se z nás spolehliví otroci. Plně podřízeni, poslušní, nekonfliktní, neviditelní.

Já jsem doma často slýchával, že nemám přidělávat více starostí, než již matka má. Zatlačil jsem své klukovské potřeby do pozadí a stal se velmi poslušným synem. Abych pak po 18. roku pět let nemohl pro sebe najít vhodnou partnerku a ve 35 letech zjistil, že jsem v životě úplně mimo, odpojený od sebe a svého talentu. Pod skřípotem svých emocí jsem se musel zcela přeorientovat.

Dělal jsem práci, kterou jsem nenáviděl. Žil s ženou, se kterou jsem necítil souznění. Bydlel v kraji, kde mi nebylo dobře.

A proč toto všechno?

Ztráta sama sebe. Odpojení od sebe. Rodiče stojící na piedestalu. Strach a vina.

Rodiče se umí vmísit do našich soukromých životů.

A to dokonce zcela tvrdě a s pocitem, že jim něco dlužíme a máme jim ještě hodně co oplácet. Kamarádce se nastěhovala matka do domu a začala ovlivňovat její děti. Nikdo neměl odvahu ji vystrčit, jasně jí nastavit pravidla. Komandovat její zvrácené postoje a názory, vymezit pravidla soužití. Její přítomnost začala postupně rozleptávat vztah mezi partnery i dětmi. Jedna žena – mnoho problémů.

Rodiče často zapomínají, že jejich děti zde nejsou proto, aby jim otročily. Že přivedli na svět svobodné bytosti, které mají nárok na svobodu podobně jako oni. Napojují se svými emočními háčky do duší svým potomků a vyžadují pozornost. Tím přelévají na sebe energii svých potomků, a tak jim nedopřávají dospět a žít si podle svého.

Chcete emoční tyče přeseknout?

Prvním krokem je se naučit, jak vás ovlivnilo vaše dětství. Dělám to s pomocí emočního skenu, který učím na webináři v přímém přenosu, kde si probereme toto:

• Jak se mozek učí?
• Jak nás ovlivnilo naše dětství?
• Jak se informace do hlavy zapisují?
• Jak se informace v hlavě vyhodnocují?

Získáte tak návod na první kroky na své cestě ke zbavení se svých emočních tyčí a závislosti. Registrace zde.