Dvě „slabosti“, které mohou být znakem síly

Kdybych se zeptala, jestli si myslíte, že být silný je špatná vlastnost, pravděpodobně bych se dočkala ze sta procent záporné odpovědi. Vždyť být silný za každé situace je něco, o co většina z nás po celý život usiluje.

Někteří lidé to mají v sobě přirozeně, jiní se to učí, někteří toho nikdy nedosáhnou.

Začíná to už v dětství

Už jako děti nás učili a chtěli po nás, abychom se uměli vypořádat s náročnými situacemi v životě. Byli jsme chváleni za všechny projevy síly a odvahy. A taky naopak – snažili se v nás potlačovat veškeré projevy slabosti. To, co nám v dětství říkali nebo co jsme odposlechli z hovorů mezi dospělými, nás pochopitelně ovlivňuje.

Nebuď slaboch! Chlapi nebrečí. Podívej se na brášku, jak je statečný. Nebreč, nebo ti přidám, abys měl proč! Proč mě s tím otravuješ? To snad zvládneš sama. Pořádná ženská něco vydrží!

Všichni nás učí, jak být silný, ale nikdo nám neukáže, jak být slabý.

Co jsou to vlastně ty slabosti

Problémem není ani tak to, že chceme být silní, ale to, že si nedovolujeme být slabí a hlavně – co bývá za znaky slabosti obecně ve společnosti považováno.

Projevit emoce. Požádat o pomoc. Odpočívat. Říkat NE.
Asi vás to nepřekvapí, ale potlačování takových projevů „slabosti“ není vždycky žádoucí a může vést k potížím.

Jenže je poměrně obvyklé, že pro většinu lidí není vůbec přirozené dovolit si něco takového projevit. Nikdo nás to totiž neučil, a jak už je výše uvedeno, ve společnosti se takové „slabosti“ všeobecně pozitivně neoceňují.

Nebo si to aspoň myslíme.

Proč poslouchat a projevovat své emoce

Lidé někdy věří tomu, že pokud ovládnou zcela své emoce a naučí se je neprojevovat, stanou se lepšími a dokonalejšími. Často i z obavy, že budou považováni za slabochy, raději se snaží emoce nevnímat anebo je zkouší potlačovat.

Emoce jsou důležitou pomůcku v osobním rozvoji. Kdykoliv se objeví nějaké negativní emoce, je dobré se zamyslet nad tím, co je způsobilo. Jsou totiž často ukazatelem toho, že v nějaké situaci nejsme spokojeni, a tím nám mohou pomoci nacházet prostor ke zlepšení podmínek našeho života.

Když nebudeme přikládat váhu svého strachu z nového pracovního týdne, který nám kazí každou neděli, nikdy nás nenapadne uvažovat o změně práce. V krajním případě to může dopadnout i tak, že nakonec v práci vyhoříme, upadneme do deprese nebo se zhroutíme. V tom lepším případě budeme chodit z práce „jen“ neustále ve špatné náladě a unavení, čímž budeme negativně ovlivňovat i další oblasti v životě.

Ke znakům vyspělé osobnosti a emočně inteligentního jedince patří uvědomovat si své emoce a být schopen je adekvátně projevit. Pomáhá nám to mimo jiné uvolnit nahromaděný stres a cítit se lépe. Projevy emocí jsou naprosto přirozené. Pomáhají nám k autentičnosti, což přispívá ke zkvalitnění vztahů.

Proč se naučit požádat o pomoc

Někteří lidé se ostýchají požádat druhé o pomoc, protože si myslí, že by to tak být nemělo. Jsou přesvědčeni, že zvládnout všechno sám je přesně ten ideál, ke kterému by měli dospět.

Jenže odhodlat se změnit své návyky a naučit se žádat o pomoc či o laskavost nemusí být vždycky úplně jednoduché. Nejenže na to nejsme zvyklí, ale mohou nám bránit vnitřní strachy a přesvědčení, které jsou s tím spojeny.

• Budu vypadat hloupě.
• Ukážu svou zranitelnost.
• Nebudu už ten „dokonalý muž“, ta „dokonalá žena“, co všechno zvládnou sami.
• Ostatní nemají důvod mi chtít pomoci.
• Ostatní mě stejně odmítnou.
• Ostatní si budou myslet, že jsem otravný/á, a budou mě mít míň rádi.
• Ostatní se na mě budou zlobit.
• Ostatní se mi budou vyhýbat.

Absence schopnosti umět požádat o pomoc často způsobuje nejednu potíž. Příkladem mohou být případy těch, které snaha o to, zvládnout všechno sám a vyhnout se za každou cenu nutnosti kohokoli o cokoli požádat, přivedla až na samotné dno. Může se stát, že toho zkrátka na nás samotné bude moc.

To, že jsme schopni přiznat, že s něčím potřebujeme pomoci či poradit, bývá ve skutečnosti znakem naší síly a přispívá to k našemu osobnímu rozvoji. I když se to tak na první pohled nemusí zdát, tímto novým návykem můžeme jenom získat. Ve vztazích to totiž pomáhá upevnit důvěru a pocit blízkosti a celkově nám to může zajistit nemalou úsporu času a hlavně energie. Vždyť přece není potřeba zvládnout všechno sám, „s jazykem na vestě“, hnát se za dokonalostí. Konec konců, lepšího člověka to z nás opravdu nedělá.

Přeji vám, abyste se naučili dovolovat si i nějaké „slabosti“ a aby vám to pomáhalo v osobním rozvoji. Uvidíte, že to obohatí nejenom vás, ale i vztahy s vašimi blízkými.