Stalo se vám někdy, že jste řídili vůz, poslouchali při tom nějakou dobrou hudbu, ujeli jste pěkných pár kilometrů a náhle zjistili, že si projetí této cesty vůbec nepamatujete?
Odešli jste někdy ráno do práce a vrátili jste se v obavě, že jste zapomněli vypnout žehličku, sporák či zamknout dveře, ale nakonec se ukázalo, že vše bylo v naprostém pořádku?
Věřím, že většina z vás se usmívá. „Ano, to se mi stává přece každou chvíli a je to se mnou čím dál tím horší.“
Mohu vás ovšem uklidnit, není to s vámi horší, jen se vám činnosti již tak „zautomatizovaly“ a „přešly do krve“, že je za vás vykonává naprosto brilantně vaše podvědomí. Vaše vědomí je již ani nepotřebuje brát na zřetel.
Jaká však byla situace v dobách, kdy jste se automobil řídit učili? Rádio vás rušilo a museli jste jej nakonec vypnout, abyste se mohli plně věnovat řízení. Sledovali jste na silnici každý kamínek a výmol. Vůbec jste se při tom necítili pohodlně, jeli jste od příkopu k příkopu, každé auto v protisměru vás děsilo a báli jste se, že se na silnici vedle sebe nevejdete. Na lekci jste vzpomínali ještě doma a každý „karambol“ jste si dokonale vybavovali.
Jistě si vzpomenete, jak náročné pro vás bylo naučit se řídit vůz tak, abyste obstáli u zkoušek v autoškole, kolik energie a „nervů“ vás to stálo.
Jak si to všechno jenom zapamatovat? Jak zařadit, aniž se podíváte na řadicí páku? Kam pohnout s pákou nyní?
Jenom jste slyšeli od učitele v autoškole: „Pozdě, už tam ta rychlost dávno měla být, jak to řadíš?“
Jednoduše řečeno, když jste se rozhodli získat řidičský průkaz, museli jste za tím účelem vystoupit ze zóny svého pohodlí.
Řazení vůbec neřešíte, rychlosti vám tam padají „samy“. Leckterý řidič už vůbec ani nevnímá, že řídí. Muziku má jako pouhou „kulisu“, bez které se ale neobejde. Ještě ovšem stihne přitakávat partnerce k jejímu úžasnému monologu, takže partnerka má pocit, že jí naslouchá. Přes to přese všechno řidič přemýšlí o svých záležitostech a ještě je sám se sebou v komfortní zóně. Jak je to možné?
Neustálým opakováním činností se způsob provádění těchto činností uloží člověku hluboko do podvědomí a všechny tyto „programy“ začne mozek využívat vždy, kdykoliv začnou být potřebné. Programy jsou v mozku již napevno zabudované, takže je mozek používá opakovaně bez sebemenší námahy a cítí se při tom naprosto pohodlně. Nyní to již není pro mozek nijak energeticky náročné, protože tohle všechno už tady přece bylo, tohle všechno už mozek velmi dobře zná. Z „měkkého softwaru“ vědomí se stal „pevný hardware“ podvědomí…
Nyní si představte situaci, kdy řidič najezdil po našich silnicích milion kilometrů a rozhodne se strávit svou dovolenou na Mauriciu. Zde se jezdí na silnicích vlevo.
Řidič si tedy pronajme vůz s pravostranným řízením a jeho komfortní zóna je rázem ta tam. Chce zařadit „jedničku“ a praští se o okénko, chce „vyhodit blinkr“ a pustí stěrače. Ostatní za ním troubí jako zběsilí, neboť náš řidič křižuje silnici neustále zleva doprava a zase zpět. Zabudovaný podvědomý hardware jej táhne vpravo, ale vědomá část mozku ho nutí vracet vůz zpátky doleva. Neustále si musí vědomě připomínat, že řídí na Mauriciu, a ne ve střední Evropě.
A tu se stane, že při odbočování vpravo nedá přednost protijedoucímu vozidlu a řidič tohoto protijedoucího vozidla stihne jen tak tak zabrzdit a zabránit nejhoršímu.
Náš řidič zůstane sedět jako opařený, silně otřesen a najednou se stane „zázrak“. V mozku mu to „přecvakne“ a řidič začne náhle jezdit vlevo, jako by tak jezdil odjakživa. Občas sice ještě pustí stěrače místo blinkrů, ale i to se začne rychle srovnávat. V řidičově podvědomí vznikl nový hardware pro jízdu vlevo. Pokud se řidič nakonec rozhodne zůstat na Mauriciu již navždy, jeho mozek začne na jízdu vpravo pomalu zapomínat….
Jak jistě správně tušíte, tento popsaný princip funkce mozku lze aplikovat nejen na řízení vozu, ale na cokoliv, s čím se člověk na své cestě životem setkává. Mozek malého človíčka jenom nasává a nasává informace ze svého okolí tak, aby z těchto informací následně těžil a využíval je pro své budoucí chování a rozhodování.
Mozek neřeší a neví, je-li správné jezdit vlevo, nebo vpravo, mozek pouze nasaje to, co mu je předkládáno. A vše, co mu je předloženo, bere jako holý fakt, ať už je to cokoliv. Následně pak využívá tyto „ověřené“ cestičky jako jediné správné, neboť jiné cestičky vlastně ani nezná. Toto opakované řešení situací jej navíc již příliš nenamáhá, neboť tato cestička je už v mozku „prošlapaná“. Mozek se cítí pohodlně, je ve své komfortní zóně, zkrátka je ve svém známém prostředí.
Co když ale tato historicky vyšlapaná cestička zavádí člověka někam úplně jinam, než kde sám chce být?
Člověk má své touhy. Chce být štíhlý, chce být úspěšný, sebevědomý, chce být zdravý, vydělávat hodně peněz, na Mauriciu náhle potřebuje jezdit vlevo. Mozek ho však stále a opakovaně dovádí na stejná místa cestami, které už jsou mozku tak dobře známé.
Každý den mozek tlačí svého majitele: Najez se; dej si ještě cigaretu; co můžeš udělat zítra, odlož na pozítří; jeď hezky vpravo, tak je to přece správné.
K překonání tohoto léty zabudovaného podvědomého „autopilota“ je nezbytné vydat velké množství energie. Vytváření nových cest znamená pro mozek vstoupit do riskantní a energeticky náročné zóny. Do zóny, kterou známe pod jménem „zóna nepohodlí“.
Aby mohl mozek jezdit po svých osvědčených „cestičkách“, bude vytvářet svému majiteli nepříjemné pocity. Pocit hladu, když nedostal svoji oblíbenou čokoládu. Pocit nejistoty a obav při potřebě změnit zaměstnání. Abstinenční příznaky beze své cigarety, drogy, alkoholu či partnera, na kterých si vytvořil závislosti.
Jakmile si však člověk svou zónu nepohodlí krok za krokem „prošlápne“ a v mozku se nové cestičky vytvoří, přestane pro mozek být energeticky náročné začít běhat po těchto nových cestičkách. Opakovaným používáním těchto nových cestiček se začnou vytvářet nové návyky, které se dalším opakováním už budou jen posilovat.
Člověk se začne cítit lépe, nové výsledky mu začnou přinášet lepší pocity a člověk se začne svých nových cestiček rád držet.
Staré cestičky začnou pomalu, ale jistě zarůstat plevelem. Jednoho dne tyto staré cestičky zmizí úplně. Nutno však dodat, že v mnoha případech zde tyto staré cestičky, byť zarostlé, stále „číhají“. Proto se například vyléčený alkoholik již nikdy nesmí alkoholu ani dotknout; staré cestičky se mohou obnovit mnohem rychleji než u lidí, kteří závislostí na alkoholu nikdy netrpěli.
Je tedy na každém z nás, zda se rozhodne prožít svůj život podle starých vzorců předaných rodiči, zda nechá svůj mozek běhat po vybudovaných a léty zaběhaných cestičkách a zda bude chtít docházet ke stále stejným výsledkům. Konečně, můžeme být sami se sebou a se svými současnými výsledky plně spokojeni už nyní, proč ne….
Nebo se můžeme rozhodnout, že chceme začít měnit svůj život k lepšímu, protože zdaleka ne vše nám v našem současném životě vyhovuje. V takovém případě buďme připraveni na to, že nic není zadarmo, každá změna nás bude stát energii a přinášet jistou míru rizika. Jakmile si však uvědomíme, že hlavní bitva probíhá především v naší hlavě, porozumíme, že svoji vlastní změnu máme ve svých rukou mnohem spíše než realizovat změnu kohokoliv druhého.
Změňme tedy na sobě to, co nám přináší negativní výsledné pocity. Pracujme na sobě dokonce i v případě, že nám vadí něco na někom jiném. Ten „někdo jiný“ nám totiž ve valné většině případů stejně jenom zrcadlí to, co ještě nemáme zpracováno v sobě.
Nastoupit cestu změny není vůbec jednoduché. Nezůstávejte na této cestě sami.
ZÍSKEJTE KONTROLU NAD SVOJÍ ZLOBIVOU HLAVOU
a objevte lepší verzi sebe sama odhalením špatných programů z dětství