Kdy se může disciplína, zodpovědnost a snažení proměnit v peklo?

„Krásný“ život dítěte

Bylo jedno dítě. Úplně obyčejné dítě, které se narodilo svým rodičům. Nic nežádalo a nic nechtělo, prostě jen bylo. Žilo se svými rodiči, chodilo do školky, do školy, dobře se učilo, dokonce mělo samé jedničky. Navštěvovalo mnoho kroužků, všechno mu šlo, v lecčems vynikalo.

Chodilo všude včas, na všem mu záleželo, bylo tolik zodpovědné. Mělo obrovskou disciplínu. Nic neflákalo, ve všem se snažilo. Zkrátka bylo to přesně to bezproblémové dítě, které si přejí všichni rodiče. Bylo velice úspěšné ve sportu, vyhrávalo závody, nosilo medaile. Hezky zpívalo, se školním sborem jezdilo na různé celostátní soutěže, hrálo na klavír. Rodičům vždy dělalo radost. Nezlobilo a dokonale plnilo všechny úkoly, které mělo.

To, že se ale vlastně z ničeho neradovalo, to, že bylo neustále ve spěchu, aby dostálo všem povinnostem, a to, že mu bylo leckdy pod psa, již nikdo neviděl. Stres, strach z neúspěchu, každodenní vnitřní boj sama se sebou byl na denním pořádku. Nikoho nezajímaly vnitřní pocity dítěte. Všechny zajímaly pouze výsledky jeho snažení.

Zájem se objevil pouze ve chvíli, kdy dosažené výsledky neodpovídaly požadované kvalitě. Dítě to však bralo tak, že takto je to v pořádku, že to tak má každý. Nic jiného totiž neznalo. A plně přijímalo tuto realitu jako skutečnost s hodnotou pravda.

„Úspěšný“ život dospěláka

Byl jeden dospělák. Řekněme něco okolo 35 let. Zabýval se osobním rozvojem, pracoval na zajímavých pracovních místech, často jako manažer, vydělával slušné peníze. Měl vystudovanou vysokou školu, absolvoval gymnázium. Byl úspěšný nejen v práci, ale také ve svých koníčcích.

Hodně běhal, dokonce se dostal tak daleko, že začal vyhrávat nejrůznější závody, několikrát za sebou úspěšně zaběhl půlmaraton. Jak by také ne, vždyť měl tak skvělou celoživotní přípravu, kdy jako dítě stále sportoval, vyhrával závody. Byl naučen být zodpovědným, mít obrovskou disciplínu.

Nic neflákat a ve všem se snažit. Odvádět 100% práci. Byl to úžasný a bezproblémový jedinec. To, že se ale z ničeho neradoval, že byl neustále ve spěchu, aby dostál všem svým povinnostem, to, že mu bylo leckdy pod psa, již nikdo neviděl. Ani on sám. Stres, strach z neúspěchu, každodenní vnitřní boj sama se sebou byl na denním pořádku. Začal být nešťastný.

„Úspěšný“ rodič – vychovatel

Byl jeden rodič. Měl malé dítě, které měl možná trochu rád. Protože chtěl, aby se jeho dítě mělo v životě dobře, nastavil mu tvrdá pravidla. Disciplínu. Hodnota jeho dítěte byla přímo úměrná jeho výkonu. Rodič měl představu, že když jeho dítě bude úspěšné, ne-li nejúspěšnější ve všech oblastech jeho života, bude žít krásný a bezproblémový život.

Razil myšlenku, že čím vyšší laťku svému dítěti nastaví, tím se bude mít jeho dítě v dospělosti lépe. Ale to, že jeho dítě se vlastně nikdy z ničeho neradovalo, to, že bylo neustále ve spěchu, aby dostálo všem povinnostem, to, že mu bylo leckdy pod psa, již neviděl. Rodič si nevšiml, že jeho dítě svádí každodenní boj sama se sebou, že je ve stresu, bojí se neúspěchu.

Neviděl, že jeho dítě chce být jen přijímáno a vědět, že ho má někdo rád. Že všechno, co dělá, to, jak se snaží, to, jak poctivě plní všechna pravidla a naplňuje očekávání svého rodiče, je jen touha po přijetí a lásce. Rodič byl však ve své výchově neoblomný. Zajímaly jej pouze výsledky jeho snažení. Pokud byl výsledek uspokojivý, laťka se automaticky zvedla o stupínek výše.

Konec iluze

Dospělákovi najednou přestalo všechno, co mu do této chvíle fungovalo, šlapat. Začala se mu bortit práce, vztahy, zdraví. Začal se cítit hrozně. Nechápal, kde udělal chybu. Vždyť se přece celý život tak snažil. Dodržoval řád a disciplínu. Makal. Byl výkonný. Víc než ostatní. Na úkor sebe. Byl tak zodpovědný.

Co se to stalo??? Vůbec se nepoznával. Ztratil sám sebe. Jak je to možné??? Kde jsem udělal chybu? To byly otázky, které si stále pokládal. Byl zoufalý. Chtěl umřít. Všechny hodnoty, které uznával a které ho doposud držely v iluzi krásného života, přestaly platit.

Kde je příčina?

Naštěstí to nezabalil. Protože byl vychován nic nevzdat, začal hledat pomoc a odpovědi na své otázky. Pak se podíval zpět do dětství. Začal hledat souvislosti a propojení mezi dětstvím a svým dospělým životem. A ejhle. Našel. Začal vidět, jak ho výchova jednoho z jeho rodičů ovlivnila, jak žije zaseknutý v programech, které nejsou jeho.

Začal objevovat, že přílišné zaměření na výkon a dogmatické dodržování disciplíny a pravidel jsou spíše na škodu než k užitku. Že ho vlastně nesmyslně pohání kupředu v každé situaci. Neumí si užít přítomného okamžiku, neumí si odpočinout, neumí jen tak být.

A výsledek?

Zjistil, že vlastně nemá žádnou hodnotu. Že jeho hodnota je závislá na jeho vlastním výkonu a ocenění od druhých.

Pochopil, že jeho sebeláska je na nule. Uvědomil si, že ho vlastně nikdy nikdo neměl rád a že nikdy neměl rád sebe. Že jediným projevem lásky v jeho životě byla pochvala za jedinečný výkon. Pochopil také, že zvyšováním nároků na sebe a zvětšováním svého výkonu si lásku nezajistí.

A co dál?

Stál před rozhodnutím, co s tím. Dál žít stejný život ovlivněný programy svého rodiče, nebo se toho konečně zbavit a začít žít život dle svého. Dle svého rozhodnutí, cítění a touhy.

Rozhodl se správně, rozhodl se pro změnu. Našel cestu, pomoc, která postupně zničila jeho vyjeté kolejnice. Přetvořila jeho programy v hlavě a umožnila mu najít sama sebe. Ano, našel Emoční rovnice.

Šťastný konec

A co dnes? Dnes žije dospělák svůj život. Život svých snů. Již nemusí být zodpovědným, mít obrovskou disciplínu. Již se nemusí ve všem snažit. Odvádět 100% práci. Již nemusí být výkonný, aby si zajistil pozornost a trochu lásky. Již si ji umí dát sám. Již se umí ocenit, umí se zastavit, umí si užívat cestu, umí být šťastný, umí jen tak být. Konečně žije život s dobrým pocitem.

Autor metody Emoční rovnice a kouč osobního rozvoje. Dopřejte si čistou hlavu a život bez problémů. Ošklivé věci se dají z hlavy mazat a nahradit novými programy. Nová hlava pak vyrábí nové a lepší myšlenky.